Moje holčička

Tak takhle nějak si představuju bordel v tanku. Jenom mírně husté uspořádání všech potřebných nezbytností, oponoval by mi názor mojí dcerky.

V jejím pokojíčku je půlka šatníku na gauči, zbytek se kupí na hodně vytíženém šatním sluhovi, dnes mimořádně stojícím. Umělohmotná láhev a sáček od svačiny těsně vedle koše, který zeje  prázdnotou, neboť Barče je zatěžko si do něj vložit igelit. A to jsem se ještě nedíval do batohu na svačiny zapomenuté ze dnů dřívějších.

Na pracovním stole kupa sešitů, bloků, propisek, izolep, nůžek a jiných nesmyslů, které tvoří jakýsi ochranný val před útoky dalších prioritních propriet zvenčí. Nutno podotknout, že velmi chabý val, neboť není dne, kdy by se neprotrhl a nezavalil počítačovou myš i s podložkou. Není tak divu, že monitor s reproduktory je od kraje stolu neustále vytlačovaný, že by jeden jediný neopatrný pohyb stačil k tomu, aby okusil tvrdost podlahy.

Tu jsem však málem ochutnal já, protože na kličkování mezi odloženými batohy nevydržím při nervózním prošlapování myslet neustále.

„No to snad ne! Tady to vypadá jako v nějakém cigánově!“ aktuálně jsem změnil původní přirovnání.

„Máš snad něco proti mému uklizenému pokojíčku?“

„No to si piš že mám!“ žasnu dál.

„Tak to je vidět, žes u mě dlouho nebyl.“

„Co ten smrad tady? Proč si nevyvětráš? A co ta postel? Proč není ustlaná?“ snažím se Barču ubýt argumenty.

„ Já větrala. Ráno. A proč by musela být postel v sedm večer ustlaná?“

No řekněte, neměli byste takovou dcerku rádi? Proč se zabývat nepodstatnými detaily okolo, když víte i o jejích nepřeslechnutelných schopnostech. Nebo jste snad zrovna vy byli v dětství uklízením posedlí? Ten kdo ano, zajímalo by mě, jestli je v dospělosti zcela vpořádku.

„Tak pojď, sedneme si na tu matiku,“ pobídne mě a sama od sebe mi ze stoličky odklízí notový sešit s hudebními knížkami. Kam jinam, než na zem, samozřejmě.

„Kde máš pravítko? Trojúhelník a úhloměr?“

„Úhloměr? To je to kulatý? Někde by měl být, no, možná ve škole“ a štrachá v batohu.

„Tady, tady je!“ a vytahuje trojúhelník.“

Jo tak takhle! No aspoň něco, pomyslím si. Budeme si muset vystačit s pravým úhlem a pomocí kružítka s jejich půlením.   

Do slova a do fotky v obklopení 28 Justiny Biebery po stěnách a již zmiňovaným pořádkumilovnem všude okolo, oba se snažíme přijít geometrii a jiným příkladům na kloub. Protože by Barče klid ubíral pocit sounáležitosti k jejímu idolu, ke zdokonalování nám po všech stránkách dopomáhá hudební internetová stanice Bieber station. Ne však téměř neslyšně, kulisně, ale s hlasitostí přesně takovou, aby její poslední decibel vyprchal přesně na posledním schodu o patro níž, tedy už z místa, kde by se naše výuková metodika mohla setkat s jistým nepochopením.

No jo, no, škola. Učení-mučení. Když vidím její odevzdaně nešťastné oči, jako bych se viděl. Ach ta matematika! Tak s tou jsem také bojoval.

„A to víš, že má na youtubu Bieber miliony zhlédnutí?“ nadšeně do mě vpálí, když zrovna přemýšlíme nad slovní úlohou. Nevěděl jsem, ale už vím. Potom se zase spokojeně zasní.

Za půl hodiny odcházím, ale slyším ji stále. Ne, neučí se tak hlasitě, to jenom ze shora hraje na piano a dole zase cvičí na klavír. Přesně takhle nedočkavě to dopadá pokaždé, když pro ni školní příprava skončí.

http://youtu.be/fMHIo6RcJOM

 http://www.youtube.com/watch?v=fMHIo6RcJOM

Ne škola, ale hudba je její svět. Zpívání, hraní, tancování, s Justinem i bez něj, a jak ráda se při tom směje. Také psaní textů a tajné psaní. Do deníčku i ve Wordu, vzpomínky a povídky, úložiště tajných přání a snů.  

Když při hraní pozoruji Barčiny ohebné a hbité prstíky, to, jak si vůbec dokáže zapamatovat kam a kdy s nimi, k tomu ještě mačkat nožní pedál a popěvovat si, říkám si, že tohle bych nikdy nedokázal. Jak vůbec může zkoordinovat toto všechno tak, aby věděla, co dělá pravá a levá?

Hudebníky fakt nechápu. Když dohraje, ptá se mě: kolik chyb jsem tam udělala? Slyšels je?

No, víš Barčo… a dál mluvit nemusím. Usměju se a bobtnám pyšností. Co taky jiného by měl dělat ten, kdo nevyťuká ani Skákal pes přes oves a na polku by bez sebemenších skrupulí tančil mazurku.

Nahodí přede mnou svůj spokojeně vítězoslavný úsměv a někdy mi k němu ještě lišácky zamrká. Většinou se za mě nestydí a obejmeme se. Někdy si přitom troufnu i na taťkovské zadečkovské poplácání a to i přesto, že riskuju nelichotivou poznámku.

Oba však víme jak je to myšleno a myslím, že se chápeme. V dobrém i horším, včera i dnes.

Moje milá Barčo, k Tvým třináctým narozeninám všechno nejlepší!