Mladí, rychlí, ale padaví

Po delší době jsem vyrazil na fotbal vyšší úrovně, tentokrát do Edenu na zápas jedenadvacítek, a sice na souboj Německa s Dánskem. Být tak blízko zápasovému dění je fakt paráda, a právě ten bezprostřední kontakt mi připomněl

a ujistil v tom, co si myslím už dlouho.

Nesporným faktem je, že mladí, méně či více zkušení fotbalisté jsou svou čiperností poloviční gymnasté až akrobaté berouskovské úrovně, a rychlostí by na atletické dráze zavařili nejednomu profíkovi. Přesto na tom představení mládí, postav samý sval a šlacha, s fyzickým fondem na rozdávání, je několikeré něco, co jejich dovednost sráží a špiní.

Tak za prvé – takové bezpráví! Nepřehledná situace s míčem u postranní čáry, která končí autem – okamžitě se zdvihají ruce obou protivníků a „poškozený“ se vytasí s tak kvalitní teatrální vložkou, s kterou by při talentové zkoušce na FAMU stoprocentně uspěl. Za druhé – doufání v omyl! Vcelku přehledný souboj u pomezní čáry, míč do autu je kopnut tím, kdo si ho hned bere do ruky, přičemž sleduje rozhodčího, protože co kdyby se náhodou v jeho prospěch spletl. Naštěstí ne, protože ruka soka je promptně nahoře, načež ukřivděný neopomene předvést další nevěřícnou hereckou etýdu. Za třetí – žalobníčci! Soupeř na kraji hřiště byť jen centimetrem míčem zavadí o autovou čáru, soupeřův krk, paže u těla, ruka se ocitne v blízkosti míče, sporný ofsajd, přičemž protivníkova žalující ruka vystřelí jak kámen z praku a psí prosebné oči k rozhodčímu k tomu. Jó, kdyby se všichni bonzáčci raději věnovali hře a neprosili, nedivili se pak! Za čtvrté – doteky! Letmé pohlazení po jakékoli části těla, závan soupeřova pohybu či pouhá intuice blížícího se těsného kontaktu a útočník sebou trhne, jako kdyby ho žahla ta nejjedovatější medůza, a když je v pokutovém území, vyvádí jako někdo, komu lehký dotyk způsobil půlkilovou ztrátu masa náhlým vytržením. Za páté - já nic, já muzikant! Ruce nahoru, já se ho ani nedotknul, ale každý viděl, že soupeře zkosil jak zubatá své klienty.

A za další a za další a za další! Zřejmě už od útlého věku jsou fotbalistům trenéry vnucovány dosti pochybné zásady sportovního chování, které jsou hře fair play velice vzdáleny. Především ty o tom, když ucítíš sebemenší kontakt, tak padej k zemi, a k ničemu se zbytečně nepřiznávej, protože od rozhodování je tu rozhodčí. Usnadňovat mu práci? Od toho na hřišti hoši nejste! Vše pro vítězství týmu, a za jakoukoli cenu, to je to hlavní! 

Sázka  na penaltu někdy přehrávajícímu útočníkovi vyjde, jindy ne, protože rozhodnout v mžiku, je nesmírně obtížné. Nejradší mám takové rozuzlení situace, kdy útočník ve velmi výhodném finálním postavení raději spadne, než aby střílel a rozhodčí přející si "faul" správně neodpíská.  

Nakonec ještě malý poznatek o tom, jak to mají slávističtí fandové doma v Edenu fajn. Střecha nad diváky, publikum a hřiště v přijatelné vzdálenosti, hlasatel vynikající, jen ta klobása by příště nemusela být studená a chleba k ní tak málo. Ale abych slávistické zázemí jenom nechválil a nekritizoval pouze fotbalisty - jaký názor máte na to, když se diváci pod vámi rozhodnou nesedět a celé utkání stojí, takže přes ně špatně vidíte? Pardon, ti mí si o přestávce sedli. Jednalo se o tři německé fanoušky, takže domluva by s nimi byla svízelná a posuňkovací řeč nestačila. Musí, nebo nemusí sedět? Jak jejich chování nazvat? Netolerantní? Nesportovní? Do jaké míry je to od nich neslušné?  A hlavně: Co s tím, protože přesně totéž může někdy potkat i vás.