Máme právo život odmítnout?

Jedinečný zázrak, štěstí, nejcennější dar, toto všechno jsou zažitá klišé pro zrození a všeobecně převládá názor, že lidského života je potřeba si vážit a vzít si ho dobrovolně, je nezodpovědné, nelidské, proti Bohu, chcete-li.

Jenomže já bych to s tou životní poslušností zas až tak jednoznačně neviděl. Všichni víme, že to jinak nejde, někomu se narodíme, najednou jsme na světě a basta.

I přesto, že pro zrození nemáme žádnou jinou možnost volby, proč by se měl život brát jako neoddiskutovatelný fakt? Je přece nanejvýš spravedlivé a žádoucí mít na vybranou. Ochranná představa získaného života je tak fosilně zakořeněna a zdogmatizována, že se pak od něj odvíjí i opatrné zacházení s ním. Tak jako neexistuje stoprocentní vysvětlení přijmutí života, neexistuje ani protiargument.

Tím spíš, že není človíček jako človíček, není osud jako osud. Za to, že se narodíte právě vy, může spermie právě ta a kdyby to byla vedlejší, narodí se někdo jiný. Náhodu a genetiku však nechejme stranou, spíše bych poukázal na to, kdy, komu a kam se dítě narodí.

Aniž bychom překročili hranice naší republiky, nabízí se rozsáhlá škála kvalitativních možností. Je totiž veliký rozdíl být jedincem, který vyrůstá ve špíně, chudobě, bez řádného vychování a vzdělání, bez poslušnosti, zodpovědnosti, s vyhlídkou chladných nocí v parku na lavičce s rybízákem v ruce, než se narodit do slušné rodiny, která nestrádá. A co si budeme povídat, konkrétní životní poutí zacloumá i uvědomění, že že ne vždy je narozený prcek chtěný a žádoucí.

Je zajímavé, že extrémní nouze a přehnaný blahobyt mají v otázce vypořádání se s životem v kritických situacích často tak společně blízko. Sebevražedné sklony povedených synáčků, kteří dostanou v 18 letech auto, do měsíce ho rozflákají, aby je pak papánek usadil do auta nového a samozřejmě bezpečnějšího, nejsou vzácností.

Ať už má novorozenec na okolí smůlu nebo štěstí, v každém případě je život něco, co by se nemělo zbrkle odmítat a přinejmenším se sluší dát mu šanci. Vyzkoušet ho, třeba se i poprat, pokusit se s ním vypořádat po svém. Ano, po svém. Protože proč ne? Přirovnání ke koupi bot v obchodě je sice podivné, ale proč by ne. Ber nebo nech být, by mělo platit stejně pro obojí.

A proto bychom neměli odsuzovat ty, kdo si na z rozličných důvodů na život sáhnou z vlastního přesvědčení, protože život za každou cenu nutný není. Neodsuzovat je aspoň do té doby, než se společnost a okolí kolem něj bude starat o to, jak to udělat, aby z důvodu nesnesitelného žití nikdo umírat nechtěl.

Když tyto samonásilné odchody porovnáme s těmi, kteří odejdou znenadání jako mladí, z plného zdraví, tedy aniž by chtěli, najdeme mezi nimi propastný, životně vjemový rozdíl. Nešťastnou náhodou, nemocí, vinou druhých, takových ztrát je mi hrozně líto!  

Po zhlédnutí videa s jihokorejskými dětmi na potápějící se lodi, mi bylo dlouho špatně. To snad zamávalo s každým, kdo se do jejich beznadějné situace vcítil. Nevěděly, dlouhou dobu netušily, nemístně vtipkovaly a pak najednou – jejich konec. Nechtěly, nečekaly to, jely na výlet, život před sebou a – utopily se, nevrátily se. Šílená představa takhle náhle a nečekaně život ztratit, přijít o blízkého. A k jejich smůle takhle hloupě skončit vinou špatného rozhodnutí - slabocha kapitána.

Kdybych já byl v jeho kůži, něco tak moc podělal, s něčím takovým se přece nedá žít, jednoznačně bych věděl co se sebou. Kapitánovi dávám měsíc, nanejvýš dva, když bude mít k sebevraždě možnost. A jestli opravdu existuje právo na život a na smrt, a to v jakékoli situaci, já bych mu na vybranou jednoznačně dal.