Mám chuť, tak si beru, ne?

Denisa je mladá, aktivní starostlivá maminka dvou dětí, toho času na mateřské dovolené a její pracující manžel věčně unavený a z práce pozdě chodící. Ikdyž má k hmotnostnímu vysněnému ideálu ženské krásy průměrně daleko, aspoň se snaží na váze nepřibírat, seč jí předsevzetí a vůle stačí. Zato její Petr spokojeně kyne a zhubnutí ani neslibuje. Jak nepřekvapivé, že?

Denisa ví o bonboniéře v kuchyni už dlouho a díky ní si testuje svoji výdrž. Až jednou…

„No tak si vezmu jeden oříškový bonbónek, no a co?“ a svůj troufalý plán před manželem potají uskuteční. Po týdnu však po sladkosti pošilhává zase. Och zase ta hříšná středa! Přeskočit ji! 

Kdypak je vlastně minimální doba bonboniérové trvanlivosti? Koukne a zjistí, že už za necelé dva měsíce! Není čemu se divit, vždyť tak dlouho si ji hýčká. Tak to máme…a počítá. Téměř přesně to vychází na dvě čokoládky týdně! Tak to je výzva, potěší se. To zvládne! Plánováním a předsevzetími si vždycky dokazovala svou silnou vůli. Příští sladká odměna ji tak čeká už za čtyři dny…

Druhého dne přišel Petr z práce dřív a právě se vracející ženu z vycházky s dětmi, doma překvapil.

„Jejda! Tak brzy jsem tě nečekala! Dám na kafe!“ byla ráda.

„Dej!“ ozvalo se z obýváku poněkud sklesle.

A proč si ke kafi nedat jeden čokoládový kousíček, že jo? Ale jak se na to bude tvářit Petr? Sobě ano a jemu ne? Nijak. Když příště vynechá, může si dovolit jeden nabídnout i svému milému manžílkovi. Za odměnu, když je dnes tak brzy doma. Ať si se mnou taky užije!

„Jsem přece taky sladká, no ne snad?“

Denisa zalije kávu, stoupá si na špičky, otevírá horní dvířka a ruka šmátralka šmátrá, ale nedošmátrá. Že by se spletla? Kde je? Zkouší vedlejší dvířka, spodnější šuplíky a nic. Šestý ženský smysl a čokoládový instinkt dohromady ji vnukává myšlenku podívat se do odpadkového koše. Zamrazí ji, protože jakkoli překvapovat, dokáže Petr vcelku slušně. Ale tam taky nic! Oddechla si, nejede v tom. Tedy, snad. Jenomže kde ta píp bonboniéra je? „Jsem snad úplně pitomá?“ Tak jenom zalije to kafe a pak se vrátí  aspoň pro sušenky.

„Tááák už se to nese… Tramtadadá!“ vytrubuje zvesela.

 „Ne! No to snad ne? Co to má jako být?“ žasne zpřekvapena.

„Co jako? Co se děje? Co tak najednou?“ Petrovi nic nedochází.

„Ta bonboniéra! Tys ji sežral! Celou! Tys ji našel!“ hysterčí nad pohledem vydolované bonboniéry, jejíž zlatavé útroby se na ni škodolibě smějou.

„To víš, policajt!“ využívá nahrávky na smeč a nic si ze svého ohavného činu nedělá. Tak ono je to pro něj ještě legrace!

„A to jen tak na posezení? Jedno posezení a celou najednou? To se dá?“ nevychází z údivu Denisa.

„Není problém. Ale pozor, už nebyla celá. A neříkej, že to neznáš. Když musíš, tak musíš, no ne? Navíc, když je chuť i hlad dohromady, prostě neodoláš!“

Denise z toho začalo být zle nedobře. Tolik si bonboniéru šetřila! Vzpomněla na své sebeovladačské plány, na to těšení při trénování vlastní vůle, na spokojený pocit z očekávaného vítězství a co z toho má? Má to opravdu naplno říct? Toto všechno jí Petr svou žravou lakotou během chvilky překazil. A považte, s takovým člověkem ona žije. A má dvě děti! Zabít málo! Pomalu přizabíjet by bylo lepší, zaslouženější.

„Tak říkáš neodoláš, jo? Já ti myslím asi taky neodolám!“ a vychrstne na něj kafe.

„Táhni! Táhni pryč! Do té své píp práce! Všechno znovu, všechno. A vrať se jako vždycky! Proč jenom, proč? Proč mi musíš všechno zkazit!“ hořekovala kolem sebe jako smyslů zbavená.

To už zavánělo psychiatrií a rychle to poznal i Petr. Raději se okamžitě zdekoval a vlídný vyhazov to rozhodně nebyl. Jen tak tak si na sebe stačil hodit bundu a nazout zimní boty, udělat půlkrok za práh. Pak za sebou uslyšel už jenom hřmotné zabouchnutí dveří a ticho.

Nevěřícně zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl a rychlopřehráním poslední tříminutovky se ujistil, že dělá správně, když se půjde na chvíli projít. Vskutku neuvěřitelné, jak může někoho pitomá troška čokolády za šedesát korun takhle vykolejit. Hurá do parku, protože na hospodu bylo ještě brzy.

Jen pro upřesnění, Petr si pokaždé boty zavazuje na schodech tak, že má nohu na hořejším schodu. Proto se i tentokrát chystal dva, tři schůdky sejít.

Jenomže nevyšel tak jako obvykle. Tentokrát zvládl vykročit jenom jednou nohou a bum! Tkaničky druhé boty se jenom napnuly - zůstaly přivřené do dveří. A pevně! Následoval tlučhubpád jak ze zlomyslného scénáře, doprovázený křikem a tak neslušnými nadávkami, že by je nestačila vypípat ani Krakonošova sojka z pohádkového večerníčku.

Na takový humbuk Denisa slyšela velmi dobře. A když Petra viděla, srdéčko se jí rozehřálo. Že by přece jenom láskou? Hnedle tak nastalo sladké usmiřování. A šlo to i bez inkriminované čokoládové bonboniéry.     

A teď pravda na férovku, jako odměna pro čtenáře, kteří to se mnou vydrželi až do konce. Ta první bonboniérová část se přihodila známým a opepřil jsem ji jenom vylitým kafem. To víte, ta bezbřehá pisálkova fantazie… Druhá část, ta padací, se téměř přihodila mně. Téměř proto, že pád jsem vybral, neboť tkanička z pod dveří trochu povolila. Chápu váš žal, tolik jste z cizího štěstí v neštěstí zklamaní, ale co já vím, možná se zadaří příště… :-)