Děje se u nejmenované čerpací stanice, proto jí říkejme zcela neutrálně, například Lukoil. Tak nevšední starosti o blaho zákazníka si nelze nevšimnout! Nebo spíš zájem o jeho peněženku, samozřejmě…
„Platím dvojku!“ povídám u kasy po natankování.
Vytasím se s kartou, zadejte PIN, potvrďte PIN, chcete doklad? Ne.
A teď to přijde: „A nedáte si kávičku a něco sladkého k ní?“
Tedy osnova při placení pokaždé stejná, až na tu poslední občerstvovací pobídku. Poprvé jsem zpozorněl, o dva týdny později jsem hledal jinou odpověď, než zamítavou, ale rozhodně ne kladnou. Po chvíli přemítání jsem se mladíka zeptal:
„To nabízení máte asi přikázané, co?“ a chytře dělal, že mě neslyší.
Vedle obsluhovala paní Lukoilová a ke svému zákazníkovi si neodpustila stejnou kávovou nabídku. Koukneme na sebe, usmála se a přitakala.
No já to dvakrát do měsíce vydržím, nedělám z toho žádný velký případ, ale nic by se nemělo přehánět. Oba dva zákazníci jsme si vyslechli nabídku chtě nechtě hned dvakrát, i to se přece dá přežít.
No když to mají nařízené, říkáte si, tak to se holt nedá nic dělat a možná si někdo vzpomene na vojnu. Nejdřív konat, až pak přemýšlet a stěžovat si! Ale co kdyby dostali naporučeno všem říkat: Táhněte do háje! Taky by poslušně beránkovsky poslechli?
Vycítil jsem, že atmosféra mezi obsluhujícími u čerpací stanice není kdovíjaká. Jako by si nevěřili navzájem. Že by obavy o místo, kdyby snad jeden naprášil druhého, kdyby neposlouchal a ptát se by zapomínal? Také kamery, které je sledují, nelze brát na lehkou váhu.
No řeknu vám, já bych něčeho takového, nechat s sebou takhle manipulovat, schopen nebyl a nenechal. Neměl bych na to nervy. Mít něco takového v popisu práce a ještě strach z toho, jestli nabízím dobře, nezapomínám a ještě k tomu všemu jsem neustále sledován, to bych nedal.
To přece není obyčejná tabulová reklama, takovéto pobízení už někomu může připadat jako obtěžující přemlouvání až nucení. Uvědomují si to tito strůjci vůbec? Baví je to? Asi ne, ale jde o zvyk, odpověděli by nejspíš jejich podřízení. Jakou s tím mají úspěšnost? Stojí to tak vůbec za to?
I přesto, že kafe tam mají dobré a lákavých laskomin přehršel, dá se předpokládat, že řidič má oči, že bdící řidič vidí a dobře ví, co chce. To opravdu někdo potřebuje pošťouchnout, aby podlehl? Aby na popud vtíravého dotazu zjistil, že má chuť na kafe?
Mně úplně stačí projít se po marketu, kde není problém se napít a najíst, u východu hříšnost plného nákupního vozíku odčinit přispěním na choré děti a to ještě kdo ví jestli. A jestli mi někdo opáčí, že mě přece k ničemu nikdo nenutí, tak asi nezná pravý význam slov.
Ale já nechci být pobízen a ovlivňován na každém kroku! Připadat si jako bručoun, když odmítnu jogurtovou břečku, jako lakomec, když neprojevím finanční soucit s invalidy nebo nad strádajícími pejsky, jako rejpal, když pitvám důvod a ofrňuju se nad kofeinovou plastovou drogou. A přitom jenom nemám hlad, nemám na dobré činy náladu a kafe si dám doma za deset minut.
