Lázeňský bar, lesní bar

Jenom taková, samozřejmě, že jedině z odpolechu upřímná zpověď mladé lázeňačky, která si nedávno v Lázních - Jeseníku užila své. S „jarním“ počasím, s kamarády, s bary. Jen co v půlce dubna přijela – půl metru sněhu a žádost o  

zimní balíček z domova. Konec dubna – další, již pouze čtvrt metru sněhu, po jeho roztátí poslání balíku s teplým oblečením zpět. Devátého května nicotných deset sněhových centimetrů a splín. Kdyby sníh aspoň zůstával, ale protože pokaždé nasněžil a mizel, tekl z kaluže do kaluže, nedivte se, že Káťa měla po třetí sněhové nadílce oči pro pláč, že by za odcestované svetry a bundu dala kde, co, cokoli, komukoli. Ano, až tak.

Nestalo se. Prý. Ale jinak - tři týdny mezi sněhem, deštěm a blátem, do toho půl hodina slunečního svitu týdně, nálada pochmurná až na zabití, to léčbě psychiky věru moc nepřidá. Letní šatičky ve skříni, kufr lodiček taktéž nevybalen, ale co naplat, když to venku při přechodech z procedury na proceduru bylo spíš na producírování na běžkách nebo pro dobrodruhy v sněžnicích. Nedobrovolně otužilé tulipány pod tíhou sněhu, ladovsky vánoční atmosféra s výhledem na sníh, mlhu, Praděd v nedohlednu, sníh, po této scenérii touží v květnu jen málokdo, z jarně natěšených lázeňáků vůbec nikdo. Ani večerněnoční barování náladu nepovznese nijak závratně, když se z pijatiky klouzavě vracíte a klepete kosu. Tím hůř, když se za náladové pozdvižení, na rozdíl od počasí, musí platit.

Beru každou změnu, řekla si Káťa jednoho střízlivého odpoledne, když si vzpomněla na jedno noční povídání o nějakém jiném baru, někde v lese. Třeba zrovna tam na mě čeká štěstí - někdo mě pozve a konečně pořádně klovne, zamiluje se, … vezme. No, ne? No, co by ne, konečně taky… Kdyby musel, ne? Ale to už fantazíruje. Přesto by to nemusel být někdo, jako ten středeční barový týpek s tetováním na zádech „Sparta forever,“ nebo jemu podobný s nápisem na prsou „I am Superman.“ Jejich jména už zapomněla, tohle nikoliv, což není zrovna to, co jedině by si přála, aby jí, v případě budoucího přítele až chotě, utkvělo v paměti.

Druhá šance, taky šance, pokusí se ji využít. Proto nezaváhala, když odpolední sluníčko zrovna vykouklo, a nejenom ona vyšla z úkrytu ven. Jako na povel s lázeňskými davy, jenomže Káťa měla namířeno jinam. Do lesního baru! V mobilu mapa s GPSkou, tři kilometry do vršku, cesta svízelná, bahnitá, ale Káťu hnala dychtivá touha. Sexuální, alkoholová, poznávací.

Přidala do kroku, cíl se blížil blátivými kroky. Už i cedule slibovala, že chybí půl kilometru, tak moc se těší, málem jásá. Jaképak to tam asi bude? Zas tak blonďatá není, aby si myslela, že v lesním baru ji budou obsluhovat zvířátka, nabízet budou hostům čaj z jehličí a vůně lesa, doufá však, že tam na ni čeká pořádný tanec, pořádný kanec. A že je přejícná, tak i pro chlapy nějakou tu veselou frajli, bobřici chundelatou, chtíčelačnou, co pro ztrátu chlupu nejde roztahovačně daleko. Aspoň by ji pro tentokrát zastoupila. Rovinka k cíli, pozor - v dáli se už něco rýsuje.

Bříško stáhnout, vyprsit, zadečkem zakroutit, roztřást vnady, Kátina kreace dostává jiný, ekvilibristický rozměr. Vždyť nikdy se neví, kdo zajímavý číhá za stromem, koho bude míjet a svůdným tancem těla přinutí k návratu. Nebo kdo ji celou cestu neškodně pozoruje poslintaným dalekohledem, kdo všechno na ni dostává chuť. Namlouvá si, věří si. Přičísne se, přivoní se, kolem prstíku roztočí kabelku a s klidem cigaretka, dlouhý kouř, kráčí svému osudu vstříc. Přibližuje se, rozeznává, je na místě. Nechce uvěřit, chce se vrátit. Tolik úsilí jí to stálo a dočká se čeho? Snad čekala něco ve stylu plážový bar, hanbaté tanečnice huhu, pohledný barman šejkrem neodolatelně žonglující, svalnatý barista kávou vonící - a vidí co? Tři chlapy, co si u ohně opékají buřty, a mezi nimi kotníková sukeň alias Dlouhý rozevlátý vlas - dáma, co je cool s přírodou. Šok to byl pro obě strany. Opékači vidí ztracenou běhnu v lese, ona jako by přišla do pohádky o čtyřech nevydařených existencích. A nemuseli mít ani podobu lesních mužíčků s rozvernou vílou po ruce.

Nuž, ale co jí zbývalo? Když už tam byla, sedá si na pařez, porozhlídne se kolem. Spatří potůček, co krotne v dřevěném žlábku, na provázku upevněný otvírák, jak se v proudu padající vody neúnavně klimbá sem a tam, aby ve studánce zklidněná vodní hladina chladila basu piv, a opodál, ve stínu ležící taška lákala svou vůní k lesnímu pohoštění. Pivo za 15, špekáček za 10, hlásá lesní bar, a dál udělej si sám.

Dál bylo i to, že jeden z přísedících nabídl Kátě špekáček a všichni si přiťukli na setkání, na zdraví. Takový přípitek dlouho nezažila, seznamovací pusa také byla nějaká jiná. Voněla přírodou, vlastnila zimu, lákala novotou - chtěla ji znovu. Stejné věci úplně jinak, než zažívala dosud. Přitiskla se, usmívala se, opékalo se – to všechno, takovou změnu, Káťa s klidem nepobrala. A bylo to pro ni jedině dobře…