Konfekční panák

Obyčejné sázení smrčků, na tom přece nemůže být nic zajímavého, natož dramatického, řeknete si. Jenomže - co když? Co když jde sazeči o život! 

Sto mladých smrků mám za sebou včera, dnes mě čeká to samé, ale nechce se mi. Ohrada je dlouhá, takže mě stejná práce nejspíš nemine ani zítra. V příkopu u silnice vyrýt čtvrtmetrovou díru, vybrat smrček, zkontrolovat kořeny, usadit ho, zavalit hlínou, udusat ji kolem. A doufat v brzký déšť, protože jinak... Ne, na to nechci ani pomyslet! Kolečkem po kolečku přivážet dva pětadvacetilitrové kanystry s vodou a zalívat a zalívat. Kolikrát? Do mírného kopečku s vodním nákladem, nazpátek lehčeji. Jak jinak - při mém životním štěstí...

Sázím, sázím, sázím, jsem do práce tak zabraný, že už ani nevím, kolik sazenic mám za sebou. Není to těžká práce, ale přece jenom, ve dvou by probíhala rychleji i veseleji. Tento handicap, dá-li se to tak nazvat, se snažím zahnat myšlenkami na cokoli jiného, nejlíp příjemného. Moji mysl však přepadá stále dokola pořád to samé, – ještě vyvézt hnůj na pole, už konečně opravit zavírání dvířek klece pro psy, vyplet předzahrádku, posbírat psí hovínka po statku, nejlíp při tom najít mikynu, jestli ji fenka Nikolka ještě nenašla, takže neroztrhala, uvařit těm darebným psům a pomoct ženě ustlat stáje a nakrmit koně, protože i ona toho bude mít za dnešek taky dost. Nezapomněl jsem na něco? Bylo by dobře, kdyby ne, ale nefandil bych si tolik, znám se. Časem si určitě ještě na něco důležitého vzpomenu.      

Tak soustředěný jsem na to sázení stromků byl, že pocitu, jako by mě někdo sledoval, nevěnuji žádnou pozornost. A opravdu, když sahám pro další várku sadby do kbelíku, vidím, že u auta přes silnici stojí chlap. Nu což, každý jsme nějaký, třeba zrovna on rád pozoruje. Pomyslím si, že asi bude mít nějaký problém, do kterého nevidím, žádné jiné závěry jsem z toho nedělal. Proč taky, když jsem naučený všímat si vždycky jedině svého. Sleduje mě? No a co? Dělá mi něco? Nedělá. Jeho věc. Po další porci smrčků odcházím pro další a vidím ho, jak se osměluje. Jak silnici přechází, jak se ke mně přibližuje! Elegantně oblečený chlapík čtyřicátník - kravaťák.

Ani to pro mě ještě nebyl důvod k panice, ale přece jenom, mírně znepokojivé mi to už připadalo. I tak jsem si stále namlouval, že pro své chování nějaký logický důvod mít musí. Který však já neznám.

Ne že bych za sebou cítil jeho dech, ale už jsem přemýšlel, co tu pohledává, proč na mě pořád tak civí. Že by nějaký známý? Který si stále není jistý osobou a chce mě pozdravit? No, nevím, možné to je, nějaký ten kamarád o deset let mladší by se mezi ostatními našel. Jen se mi jaksi nikdo nevybavuje.

Nebo něco potřebuje a váhá se mě zeptat? Že by dotaz na cestu? Na palivo do nádrže? To je opravdu takový stydlín? Ale vždyť, snad už každý má v autě navigaci nebo mapu v mobilu, no ne? Ale nevšiml jsem si, že by můj případ někam telefonoval. No je to vůbec normální? Nedržet půl hodiny mobil v ruce? A zrovna někdo takový? Asi bude fakt divný...

Tak přece! Nejspíš to bude úchyl čekající na vhodnou situaci neprojíždějících aut, v nestřeženém okamžiku ke mně vyrazí a zapíchne mě! A ukradne mi i ten zbytek stromků. No proboha! To snad ne! Já nechci umřít tak bizarní smrtí! Ale v příkopu bych se nejspíš svalil až k plotu, který naštěstí není hluboký, takže by mě při troše štěstí uvidělo hned první auto. Možná i život zachránilo, nebo už jenom smutně zkonstatovalo. Brrr! Mám já to ale nápady, takhle morbidně si vymýšlet. Ale co když....

Přistihl jsem se, že mi sázení smrčků už nejde tak zručně jako ze začátku. Třeba za to může jenom únava z delší monotónní činnosti, ale pravděpodobně i nervozita z přítomnosti nevítané osoby. A co víc, kouknu za sebe, ten vyfiknutý vrahoun už stojí na bližším kraji silnice, zase se o kousek příblížil!

Tak to mi už připadalo docela nevkusné a nazval jsem ho čumícím konfekčním panákem. A hadrový panák budu brzy já, napadla mě nelichotivá kontinuita s nedávnou přečtenou knihou. Za tím musí něco být a dávám dohromady plán obrany. Je jednoduchý. Rýč, hlína a moje pevné boty. A s čímpak na mě vyrukuje on? Neznámo s čím. Vypadá, že v rukách ani v kapsách nic nemá. Ten si na mě ale věří! Ale co když zdání klame? Vzhledem, oděvem, klidem? Nebo čtu hodně detektivky?  

Klidný jsem rozhodně nebyl. Zneklidněn o to víc, když se rozešel a zastavil se až u mě. To už nešlo ignorovat. Ustal jsem v práci, vyčkával jsem. On na silnici nahoře, já u plotu dole, dělily nás dva metry. Brzy nastane okamžik pravdy. Čas pozdravu nebo útoku, násadu od rýče svírám v dlani jako bych ji měl přilepenou. Pozdravil, takže začátek dobrý. To však může být jenom zastírací manévr. Ve střehu jsem byl stále. Co ode mě může chtít někdo, kdo vypadá jak vystřižený ze žurnálu? Promluvil: 

„Pane, nezlobte se, že vás tak dlouho pozoruju, ale nemohl bych si aspoň jeden stromek zasadit?“

Klidně všechny, chtělo se mi odpovědět. Ve stisku rýče jsem povolil a pousmál jsem se tomu všemu.