Konečně!

Konečně, že anketu o Zlatý míč, respektive jeho podzimní část, nevyhrál opět brankář Petr Čech, ale Čech úplně jiný, David Lafata. Značná část fotbalových odborníků tak konečně pochopila, že Čech má svá zlatá léta za sebou, že lepší to s ním už nebude, že dokraloval.

Čecha nechci vůbec hanit, jeho kvality byly oceněny devátým místem, ale co naplat, býval spolehlivější. A proč ho zrovna vystřídal útočník? A zrovna Lafata? Vždyť se na něho podívejte, balón umí do branky akorát dokopávat, to by dokázal každý, rozumoval by nejeden chytrolín, škarohlíd a nepřejícník. A to se navíc od útočníka přece čeká, ne?, dávat góly. Jenomže jsou i tací útočníci, pro které je gól vzácným svátkem.

Pozornější hodnotitelé, kteří Spartu a Lafatovu hru sledují by poznamenali, že střílí góly, tedy, hodně gólů. No a úplně ti nejpozornější odborníci to, že David Lafata je pro mužstvo platný nejenom jako snajpr, ale s míčem to také dovede, přihrává a ztrácí ho jen zřídkakdy. Není špílmachr, na to nemá, ale nemusí přece umět všechno dokonale. Už jen takového hráče, řekněme nadmíru úspěšného doťukávače, si mužstvo musí ohromně cenit.

Ono se to zdá, ale není to vůbec tak jednoduché, jak to vypadá. Být u míče o nějakou tu setinku vteřiny dřív než obránce, natáhnout svoji nohu přes nebo před tu soupeřovu, načasovat si finální střet s balónem líp než protivník, to je to, oč tu běží a střílí, co ho od méně významných útočníků odlišuje. Jenomže to ještě není všechno. Pak je tu ještě problém zvaný brankář a jeho tři tyče. Zjistit jeho pozici, jeho úmysl, svoje schopnosti, a to všechno v rychlosti nevídané, je opravdu obtížné. Kdepak, David Lafata není typ útočníka, který zavře oči, střílí a spoléhá jenom na štěstí. On tomu svému štěstí, které také jistěže potřebuje, jde naproti!

Podobné typy hráčů tady samozřejmě už byly a možná si vzpomenenete na Zdeňka Nehodu nebo slovenského Milana Luhového, který před mýma očima nasázel v Hradci Králové tři góly v jednom ligovém utkání jenom proto, že byl včas na správném místě a přesné přihrávky tak jenom doťukával. 

Ale stejně, Davide, kamaráde, ten doťuk hlavou proti Neapoli z malého vápna, sakra, nešlo s tím dělat něco víc? Já vím, žes balón trknul jak nejvíc to šlo, protožes to na hlavu nedostal dostatečně tvrdě, ale přece jenom, kdybys míč umístil víc vlevo, možná i to by stačilo. No jó, to né, tak promiň. Zas aby to nevypadalo tak, že kdybych byl na tvém místě já, povídálek, určitě bych to dal. Nedal. A víte proč? Nejsem Lafata a kdybych snad někdy v příštím životě do sparťanského mužstva patřil, určitě bych klopýtal pozičně někde jinde, nejpravděpodobněji však v béčku nebo na lavičce. Nebo úplně nejspíš zase v mužstvu pralesní ligy :-)

A mimochodem, když už, tak fandím Plzni! Ale i Lafatovi!