Klapka: Cuketa a já poprvé!

Asi takhle na vysvětlenou: Předem upozorňuji, že jsem dlouho nekuchtil, ale nahromadění dvou cuket mě dohnalo k jejich zpracování. To je jednoduché, slyšel jsem od šťastné dárkyně, jejíž ledničce se značně ulevilo. Ochutíš,

usmažíš, pochutnáš si.

S takovým popisem práce v rámci slohové práce bych na základce rozhodně neuspěl, takže abych zpracování cukety zkvalitnil, doplňující informace jsem získával internetově. Dařilo se, podařilo se. Čas Č, den D, večeře C nastala. Půlmetrovou cuketu jsem po oloupání nakrájel na asi centimetrové plátky. Pak jsem měl vyčkat, až se orosí a kapičky vody z ní jemným papírem vysušit. Jenomže ta zelená kláda nespolupracovala, nerosila. Po půl hodině jejího trucování jsem si vzpomněl na sůl. Aha, řekl jsem si, tím to bude, protože váže vodu. I solil jsem, čekal jsem, ale stále nic. Jen ten hlad jsem měl čím dál větší. Po další časové prodlevě jsem se chlácholil tím, že cuketa byla už starší, dehydrovaná, přebytečné vody prosta, proto nemohla jevit známky pocení ani po posolení.

Dobře, tak dál. Cuketa musí mít nějakou chuť, a internetoví radilové radili okořenit paprikou, pepřem, grilovacím kořením, majoránkou, i trochu toho rozemletého kmínu přidat. Abych nikoho z nich nezklamal, dal jsem tam všechno a vrchovatě. Další mojí vychytávkou bylo, že tyto skvělé ingredience jsem vmíchal do misky ke dvěma rozkvedlaným vajíčkům. Kupičky s moukou a hned vedle se strouhankou dávaly tušit co a jak dál. Prvotní vajíčko-kořeněná lázeň, pak omoučnění a nakonec strouhankové pokrytí. Díky všem těm kořením cuketa hrála nejenom sedmero barvami, ale taky na ní všechno drželo spíš tak nějak tak, že spíš nedrželo až leprózně odpadávalo, přičemž poslední kousky vypadaly úplně nejhůř. Tuto nevábnost jsem dával za vinu mé nezkušenosti, která byla z mých stouhankovo-moučných bambulek na konci prstů hodně zamatlaně znát. Ale taky, vzpomeňte si na úvodní rosící problém - ten darovaný vyhoněný okurek se mi zdál divný až nepřejícný už od samotného počátku.     

Avšak pesimismus stranou, smažení třeba příjemně překvapí. No, nepřekvapilo. Olej na pánev, cuketová dávačka, smažka. Jedna strana, druhá strana, proces smažení jsem obracením často kontroloval, což k čistotě oleje moc neprospívalo. Musel jsem se tak smířit s tím, že žádné cuketové kolečko nebude vzorně hladké, do krásně zlatova usmažené, radost pohledět. Výsledek byl hrbolatý, nerovnoměrně zbarvený, změklý, ale hlavně, že jedlý.

Aby všechny usmažené cukety zůstaly teplé, odkládal jsem je do hlubokého talíře, který jsem druhým okamžitě zakrýval, to já už tak zkušeně termodynamicky vím. Škoda, že moje zkušenost nedosáhla k základům obalování, respektive k tomu, že jsem měl jako první moučnit, a ve vajíčku máčet až pak. Napravením této chybičky bude příští výsledek určitě lepší.

Tuto nepřesnost, která se vloudila, by se slušelo kompenzovat jinou, nejlépe kladnou pozoruhodností, což se i stalo. Pohled do zbytku pestrobarevného vaječného kydance mě zlákal k jeho spojení s kupičkami dalších zbylých materiálů, po obalovacím boji spíš už jenom s jednou velkou moučnostrouhankovou smíchaninou. Improvizovaně tak vznikla placka, z které jsem měl obrovskou radost. To vajíčko je fakt borec, pochválil jsem ho při pohledu na snadně tvárnou hmotu. Tu jsem usmažil výtečně, ta se mi povedla, jak ta se k cuketě hodila! A ještě, že vznikla, protože si nedovedu představit, že bych všechnu tu cuketu musel jíst samotnou, třebaže příkladně překořeněnou, jen tak bez ničeho. 

K obrázku tohoto blogu ještě dlužím vysvětlení. Vědomě ho nedoplňuje snímek obyčejné cukety, kterou všichni známe, kromě fotografových prstů na nohou je na ní zvěčněn můj další výtvor z předsíňové kuchyně. Blog s fotkou tak do mrtě využívám k mému již druhému chlapáckému kulinářskému pochlubení. A sice k mé první relativně povedené, sladké vaječné omeletě, téměř bezchybně obrácené, takže nerozkouskované, nepotrhané, celistvé! Ale že jí předcházelo marných pokusů! Což mi určitě snadno uvěříte. 

Uvedený text není ukázkou z připravované knihy "Přežil jsem zimu na chatě."