Kecy a nakládačka, na kterou se těšili

Sportovní úvaha nad hláškami našich předních fotbalistů, toho času plzeňských, když se natěšeně nechali slyšet, jak rádi si proti Bayernu Mnichov zahrají (5:0).

Hra kočky s myší

Je to výzva, zkušenost, nemáme co ztratit, ale zkusíme překvapit, hlásali i před anglickým týmem Manchester City (3:0). Ano, splnili akorát to, že to zkusili. Ne, nehaním je, neposmívám se jim, Plzeňáci si byli síly soupeřů velice dobře vědomi, měli k nim pokoru, uvědomovali si, že nejsou favority, ale mně v těch jejich řečech nesedělo něco jiného. To, že tak obtížných zápasů, v kterých by se jejich výhra rovnala zázraku, se nemůžou dočkat, to, jak moc se na ně těší!

Je jasné, že každý sportovec touží po vítězství, navíc míč je kulatý a náhoda blbec. To všechno je možné, ale přece jenom je tu také realita, navíc v podání německého buldočího týmu, no nevím, nevím… Do konfrontace s úplně nejlepším by se mi nechtělo, na takový zápas bych se rozhodně netěšil a nejraději bych ho zbaběle zaspal. Stalo se tak to, co se očekávalo a nejenom výsledkově, ale především herně.

Samozřejmě, Plzeň je na české poměry špičkové mužstvo a poslední ligový zápas se Slávií byl z obou stran vynikající a potvrdil to. Na taková vyrovnaná utkání je radost pohledět, takové mače nemají předem jasného vítěze! Ale stejně, rychlonohá Slavia se mi líbila víc a prorokuju jí rychlý vzestup.  

Taky jsem hrál fotbal a můžu říct, že třeba na přípravný dorostenecký zápas proti skutečnému městu, Přerovu, kde jsme dostali šest kousků, nevzpomínám rád. Už jenom to, jak jsme byli paf z vyhřívané podlahy v šatnách, nás odrovnalo předem: Panečku, to ale musí být fotbalisti, když mají takové zázemí!

Tedy tak jako moje Chropyně proti Přerovu, tak i Plzeň proti Bayernu, z pohledu dění na hřišti to byly naprosto stejné zápasy. Vítěz byl pokaždé ne o krok, ale o dva rychlejší, o dvě třídy lepší. Už jenom to zrychlení, mrštnost, postřeh, reakce na cokoli, technika s míčem, kombinace na mrknutí oka, dokonce i chytrost, nechybující protivník, který byl všude tam, kde míč, od kterého se nedal oddělit, to bylo nadmíru frustrující. Kdepak, proti soupeři, který kolem vás lítá zlehounka jak utržený z řetězu a mnohdy není k nezastavení ani faulem, protože jednoduše nestíháte ani to, je k zlosti, to vám na sebevědomí nepřidá, to vás odbourá.

Věřím tomu, že vrcholoví hráči koupu nejenom pro peníze, ale pro radost ze hry především, ale po takové lekci utrpí školený hodně těžkou ránu. Ani jedna plzeňská střela na bránu a pouze bránění. Ačkoli by se chtělo, nešlo to. Defenzivní způsob hry však byl tou nejleší zvolenou strategií, protože kdyby s Bayerem hrála Plzeň (o tom se s ním přesvědčila i Barcelona,) otevřeně, možná by jeden gól dala, ale deset nafasovala.

Otřepat se, vyhnat neúspěch z hlavy, zapomenout na nakládačku, vykašlat se na Bayern! Naštěstí je kolem spousta jiných mužstev, aspoň přijatelněji hratelných, které český mistr sice také sotva kdy porazí, ale aspoň ohrozí a bude mít ke vstřelení gólu šance. To spíš tady může zapůsobit kulatě fotbalové kouzlo, ozvat se vrtkavé štěstí, které zavede toho lepšího na zcestí.

Teď však je tu opět liga, takže Plzeňáci: Výdech, nádech, zatnout zuby, soupeři nepočkají, pochodem vpřed! Stíhání Sparty a úprk Slávie na scénu!