Když se splete lék

Ze začátku to vypadalo jako docela obyčejný podvečerní lékařský kávový seminář zakončený chutnou večeří, během kterého se zástupci firmy snaží pozvané hosty přesvědčit o jedinečnosti vlastních preparátů. Jejich slova obvykle přednáškou potvrzuje i jejich více či méně přesvědčená (nejspíš záleží na vychytralosti) kapacita v daném oboru, avšak během tohoto setkání se událo cosi neobvyklého.

Konec přednášek, začátek diskuze, když v tom přichází s dotazem jeden z lékařů. Na co se ptá je kupodivu úplně jedno, všechny zaujme totiž to, že uvede název úplně jiného, konkurenčního léku, než o kterém je celou dobu přesvědčující řeč. Druh „fó pá,“ který jsem zažil poprvé, trapas, který by jistě nadmíru vkusně zapadl i do rozsáhlého a velmi kvalitního repertoáru Bridget Jones.

„Určitě jste měl na mysli lék AB a ne XY,“ snaží se zjemnit to vzniklé dusno přednášející docent, ale tím situaci už nezachraňuje, možná jen trošku zlehčuje. Viník se zastydí, zrudne, zmůže se jenom na jakési zablekotání a vsadil bych se, že už ho následující, ani jakákoli další odpověď nezajímala ani trochu. Ten už myslel jenom na to, proč nemůže vrátit čas, státi se menším a ještě menším, nebo se aspoň urychleně ocitnout v jiné dimenzi.

Vědom si toho, že zbabělým úprkem už nic nezachrání, zůstal i na jídlo, které však asi jenom jemu hořklo už na talíři, v krku ho deptá sucho jak na výstavě kaktusů, proto mu i do útrob sousta  jen velmi obtížně sklouzávají. Snad se k něčemu odhodlával, snad vyčkával na příhodnější omluvnou situaci, kdo ví. Avšak ani nejupřímněji míněná omluva už jakékoli špatné slovo nevrátí.

Soucítil jsem s ním, byť jisté „zkušenosti“ mám jenom s tím, když jsem si během podobné přednášky nemohl při dotazu vzpomenout na slovo „hraniční,“ přičemž následovala nemilá pauza, takovéto ehmmm, jak ho znáte od televizních reportérů nejenom z přímých přenosů, aby mi pak pomohl někdo z pléna. Pocit, že jsem vypadal jako kdybych neuměl do pěti napočítat a jsem ověnčen takovou slovní zásobou, jako kdybych za celý život přečetl jenom půlku „Babičky,“ v mém případě naštěstí brzy vyprchal.

Oběma případy chci říct to, aby si nikdo nemyslel, že jemu se obdobné trapnosti, kdy by se nejraději zavrtal kilometr do země, nehrozí, protože nemyslet si to, spoléhat na svoji dosavadní bezproblémovou bezúhonnost, je třeba pomalou, ale určitě cestou do pekel.

Víte, já zdejší blogy čtu jenom málo, ale i to mi stačí k tomu, abych se dovtípil toho, že  drtivá většina z nás si myslí, že on jedině je tím nejlepším pisálkem a blogerem desetiletí. Myslím si také, že blogy mají v průměru velmi dobrou úroveň a když je třeba porovnám s loňským blogovým románem, jsou mnohem kvalitnější. A to nesrovnávám jenom gramatiku a počet překlepů, ale námětovou kvalitu především.

Přesto, myslet si o svých textech to nejlepší a věřit si je fajn věc, ale bez neustálého přesvědčování ostatních se nikdo takový nehne z místa. Ale zase – je to jenom můj osobní úsudek a někdo další bude mít třeba úplně jiný.

V absolutní spravedlnost ohodnocení čehokoli proto ani nedoufejme, v našem případě jde jenom o to, že se náš text líbí buď víc anebo míň. Proto ty nádherné vzlety a nepříliš povzbudivé pády. Nezoufejme, nedoufejme, vždyť mít radost z nicnedoufajícna je mnohem krásnější a hlavně povzbudivější!