Kdy bez peněz do hospody nelez, neplatí

K nedělní odpolední kávě jedna hořkosladká povídka a dokonce krátká! „Tak my nemáme peníze a stejně jdeme na oběd?“ ptá se otce dvanáctiletý syn. Nepatrně přikývnul a svého caparta pobídl k většímu spěchu proto, aby bylo z dnešního menu ještě co vybrat. 

„Ale slibuješ, že nebudeme z hospody utíkat a schovávat se jako včera?“ ujišťoval se. Odpovědí mu bylo přitakání a osočení, aby byl už zticha. K restauraci Na křižovatce jim zbývalo už jen pár kroků. Sedli si k volnému stolu na zahrádku. Byl rád, že venku nebudou sami, obsazené byly další tři stoly, což Karel přivítal.

„Jak jsem říkal, vyber si co chceš a na pití taky něco,“ pobídnul otec syna.

Dětská očka se rozzářila a brzy slintala nad velkou kofolou a smaženým sýrem s hranolkami. Ani Karel se neupejpal a k pivu si před hlavním jídlem dal i dršťkovou. Rentgenovýma očima prosvítil hostům obsah jejich talířů a zkonstatoval: „Nespěchej, máme čas.“ 

Při cestě na záchod omrkl poměrně slušně obsazený vnitřek lokálu a uspokojila ho i přítomnost jediné servírky s nepostradatelným výčepním.

Na zahrádce nejdřív dojedla nejvzdálenější dvojice a na placení nečekala dlouho. To nic, jenom měla štěstí, vsugerovával si Karel. Neušlo mu, že u dalších dvou stolů se už také dojídalo a dopíjelo.

„Pane, dáte si ještě?“ překvapila servírka hloubajícího Karla. No jasně že dá, musí si dát!  

 "A mladýmu ještě nanuka!" Ať se z toho pose…, ale to si jenom pomyslel.

Trojici netrpělivých dělníků slíbila placení za okamžik. Čím větší skupina lidí, tím mívají víc naspěch, má Karel  vypozorováno. Čtyři, pět by bylo ideální, v případě delšího čekání se zvětšuje naděje, že aspoň jeden z nich ztratí nervy a přesvědčí ostatní. Nepodstatná nebyla pro Karla ani jejich větší útrata.

Sakra, servírka slib dodržela překvapivě rychle a stejně tak bleskurychle se trojice odporoučela. Jak to jenom stíhá? To nemá uvnitř dost práce? Kdy odpočívá? Vždyť tady otravuje každou chvíli, zlobí se Karel a další pivo už nechce. Pije pomalu a synek má naporučeno lízat také pomalu.

Zbývají už jenom oni a poslední trojice. Pánovi v montérkách zvoní mobil. Pozorně naslouchá a nevypadá to, že by to byl bezvýznamný rozhovor. Zkončeno, dořešeno - najednou mají všichni pánové naspěch a to je pro Karla dobré. Telefonista sahá po šrajtofli, očima hypnotizuje vchod hospody, kde se servírka ochomítá ještě kolem květin. Ještěže přivolávání obsluhy pohledem, jak velí bonton, málokdy funguje. Karlovi se zatají a pak zrychlí dech. Neotočila se, odchází, tak si to přál. Tři dělníci se mezi sebou začínají dohadovat, skládají se a peněžní obnos zastrkávají za popelník. Urychleně odcházejí, s Karlem se pozdraví a poslední ukáže rukou na opuštěný stůl.

„Jasně!“ dává mu Karel na srozuměnou a pulz má nad sto šedesát. Jen to neuspěchat. Ale taky nepromarnit. Co kdyby se ohlédli a přistihli ho? A co servírka? Zahlídla je? Ještě pár vteřin a jde na to! Dílo okamžiku - jak se najednou zdá všechno tak jednoduché!

Jenomže co to? Přicházejí noví hosté a jako na potvoru si vyberou zahrádku. A je jich tolik, a tak hluční jsou, že si je servírka musela všimnout i z vnitřku. A co když zahlédli na stole ležící peníze? Doufá, že ne, snad ne! Sedli si ke dvěma stolům až k plotu a přestože jsou poměrně daleko, víc očí víc vidí a to není dobré. Karel musí improvizovat, jejich pozornost odlákat. A hlavně spěchat!

„Synku, běž se tamtěch lidí zeptat, kolik je hodin. A postav se tak, aby neviděli na tamten stůl, rozumíš?“   

„Ale ty máš hodinky, tati!“

„Prosímtě běž, pak ti to vysvětlím a koupím ti za to žvýkačky, jo?“

Vhodný okamžik byl právě ten, kdy synek zaujal ten nejvykrytější prostor a než ho všichni zaregistrovali. Právě v ten moment byl Karel u stolu s penězi a rychlým pohybem bankovky v jeho dlani. Uf!

Před sebou stůl s pivem na dně a špejle od nanuka. A v tom Karlovi blesklo hlavou. Příchozím by přece nebylo nic divného na tom, kdyby teď v klidu odešli. Na stole prázdno, tak proč by nemohli mít už zaplaceno? Sytí a se třemi stovkami v kapse! To by panečku bylo něco! Jenomže otcovský slib je sakra důležitý slib a pokušení tak muselo vzít za své. Dnes žádná zlodějna (protože ji syn neviděl,) dnes musí být poctivý.

„Jé tati, ty jsi kouzelník!“ sklízí obdiv při placení a servírka netuší proč. Pak si všimla prázdného stolu vedle a znervózněla. Peníze však nebyly ani na místě, kde je předpokládala.

„To je hrozný, oni nezaplatili! A to sem chodí skoro denně! To bych do nich nikdy neřekla,“ stěžuje si.

„Asi tu dnes byli naposledy,“ zavtipkoval Karel, ale na jeho žerty neměla žena náladu. Dobře věděl, že naposledy, nebo alespoň na delší dobu, tady byl on.