Ne že bych se v telefonátech typu „Pane máme pro vás mimořádně výhodnou nabídku,.. pane gratuluji, vyhrál jste… pane byl jste vybrán…“ vyloženě vyžíval, ale když mám náladu, zaručeně jedinečnou příležitost si přece musím aspoň
vyslechnout - no ne? To abych věděl oč přicházím, jaký že jsem to hlupák, který nepozná, co je pro něj dobré. A že si nahrávaných rozhovorů užívám, si pište!
Docela se divím, že moje dialogy s přemlouvači na internetu ještě nekolují, určitě by pobavily. Naposledy to „schytala“ dosti neodbytná dívenka z banky, která mi představila, dle jejích slov, naprosto bezkonkurenční pecku, jakou měla být nabídka dobrého sex…pardon, to víte, chlap na něj myslí každou třetí minutu. Ale teď vážně: nabídku výhodného pojištění v případě ztráty kreditní karty. A protože ta bývá většinou v dokladovce nebo peněžence, ta zase v nějaké tašce, takže sakumprásk ztráty třeba i celého zavazadla, třeba i s nákupem. To vše za pouhopouhých 79 Kč. Ročně? ptám se. Ne, měsíčně, je mi odpovězeno. Takže první úskalí jsme měli za sebou a nabízečka se rozpovídala víc: Jak je to úžasně výhodné, jenom necelé tři koruny denně, krádeže kreditek se rozmohly, že jsem určitě už někdy něco ztratil nebo mi bylo odcizeno, …no prostě takové ty přesvědčovací medové řečičky kol a kolem.
No ale to je skoro tisícovka za rok, opáčím a dává mi zapravdu. Sice na účtu nějaké peníze mám a vy to víte, ale i tak je cena přemrštěná. „Takže se vám zdá vysoká, ale pojistit byste se dal?“ No, to ještě nevím, na důležité věci si dávám pozor. „A co kdybyste to měl třeba za 59 Kč, to by pro vás už bylo přijatelné?“ Chvíli mlčím, to jsem nečekal a povídám, že pořád ne, že jsem hamoun, navíc až doteď jsem se bez tohoto pojištění docela dobře obešel. Paní se mi směje a v návalu euforie se vytasí s nabídkou 49 Kč, ale že jít níž už opravdu nemůže. Já na to - a cože to? Že si připadám jak na turecké tržnici, že jsem si myslel, že takhle to u nás nejde. „Pane, jak vidíte, tak jde – berete to?“ Chvilka přemýšlení, napětí – rozuzlení. Ne, pořád je to drahé! Přesto se odbýt nedá. „Ale oproti ztrátě je to přece částka zanedbatelná!“ Jak pro koho. „Vždyť byste měl nárok na úhradu až 30 000!“ No, to je sice hezké, kdybych takové poklady nosil u sebe, ale kartu si po odcizení přece zablokuju! „A co mezi tím?" Nezná PIN. „Hodně lidí ho má někde u karty.“ Já nejsem debil, já ho znám a bez PINU nakoupí jen do pětistovky. „Ale může několikrát, a my vám proplatíme až pět takových nákupů!“ No a v podobném duchu to šlo ještě chvíli dál - ale stejně zbytečně!
Dovolím si malou poentu na „předzávěr:“ O několik dní zjišťuji, že kolega má toto pojištění od jiné společnosti za 29 Kč.
V blogu mi však více jde o něco jiného, o dvě důležitější věci: Za prvé si myslím, že jakékoli pojišťování vlastní hlouposti a neopatrnosti sice člověka svým způsobem uklidňuje, ale zároveň svádí k nepozornosti, k pohodlnosti. Nabízená berlička odpoutává od ostražitosti, odvádí od bdělosti, od myšlení, od přežití! A pojišťovny toho využívají! Dobře vědí, že hodně lidí je hýčkáno a rozmazlováno rádo! Argumentují tak jedním velkým strašákem, spoléhají na to, že se zlodějem nebo momentální indispozicí se může setkat opravdu každý. To je sice pravda, ale hlavně bychom měli myslet pozitivně, věřit si, postarat se o důležité vlastnictví sami, jinou pomoc si nepřipouštět.
Protože jinak, a to je to za druhé, se stáváme součástí absurdního kolotoče se třemi sedátky a čtvrtý platí. Zloděj (první) získá tašku s peněženkou i doklady, a tím se obohatí. Na své si přijdou i okradení neschopní pojištěnci (druhý), a stálý přivýdělek z toho samozřejmě mají pojišťovny (třetí.) Ti dokonce jenom proto, (zloděj jde do rizika, pojištěnec platí,) že spoléhají na to, že pojistit, respektive ukecat se dá spousta spořádaných a pozorných občanů (jenom platiči,) kteří mají třeba pouze jednu slabší vlastnost – snadnomanipulovatelnost.
