Katka Říhová z rádia si myslí, že má prsa v pohodě

No, nedivte se, přesně tak to řekla, a věřme jí to. A přesto, že jsem je nikdy neviděl, věřím, že existují a jsou pěkná, pomáhám si Bohušovou filmovou hláškou z Dědictví. Jak k takovému soudu v pravidelné ranní rozhlasové šou 

vůbec došlo? Úplně jednoduše, nenásilně, plynule. Na Evropě 2 tomu příznačně říkají Česká volba. Což je jakási sonda názorů českých lidí na cokoli, a bůh ví, jak se k výsledkům dostávají. Posluchači se tak mohli dozvědět třeba to, které jídlo mají Češi k obědu nejraději, o kom si myslíme, že je největším Čechem, který film považujeme za náš nejlepší, a samozřejmě i to, co mají ženy na mužích nejraději, protože jinak by se Katka neukecla, a tento blog nevznikl.

Onoho dne si totiž mezi sebou vytvořili volbu interní, resp. odpovídali, co mají na sobě nejradši. A protože se vyvarovali plytkých fórků, jakože rifle a triko, Katka se bezostyšně přiznala, že prsa. Zahanbit se nenechal ani Patrik, který mi uší vytřel tím, že je spokojený se svým mozkem. No, snad si dělal legraci, takže jsem se pousmál. Co si ohodnotil Leoš, nevím, neboť v 7:45 mi cesta do práce končí a rádio ve voze ponechávám. 

Ke Katce snad jen to, že ji chápu a chválím za bezprostřednost, odvahu i za pochopení, že žena má upozorňovat na své přednosti, ne se zabývat svými nevýraznými stránkami, natož se malostmi litovat.

Patrik byl se svým mozkovým výrokem sice také odvážný, ale nevím, nevím, jestli se nepřecenil. Vysvětlím: Patriku, nemyslíte, že mozek hraje prim spíše pro vědce, lékaře, úspěšné spisovatele, takže veškeré hlavouny, tak jako tvář pro modelky, rychlé nohy a svaly pro sportovce, hbité ruce zedníkům a kapsářům? To spíš jsem očekával fórek, že taky prsa, a všichni bychom se zasmáli, protože by to byla pravda. Ale vás napadl mozek…

Nuž, škoda, že si už nevzpomenu, nad čím vším jsem žasnul, co dělalo této povedené trojici potíže, jakými neznalostmi disponují. Vybavuje se mi už jenom to, že nevěděli, co znamená být „laxní,“ a to, že vůbec neznali pohádku o princi Bajajovi, takže ani to, že byl jakože němý.

Přece nemusí vědět všechno, řeknete si, a já souhlasím, ale přece jenom, jsou neznalosti, za které bychom se stydět měli, ušetřit si trapasy tím, že je nepřiznáme, taktně pomlčíme. Tím spíše v éteru před masou posluchačů! To však není jejich cesta, chtějí být lidoví za každou cenu, a jsou lidoví, a když někoho z trojice zastupuje Kohák, jsou nejlidovější.

Nemůžu se tak zbavit pocitu, že k tomu, aby se někdo stal něčím podobným, je zapotřebí trochu té konexe, ještě míň inteligence, ale zato hromada sebevědomí, schopnost plácat i nesmysly, hlavně však nikdy nezavřít hubu.

Ale abych nebyl zas až tak náročný, jistá pohotovost a snaha o vtip se mezi mikrofonními specialisty někdy i vyskytne. Někdy víc, jindy míň, a ví to i nadřízený této trojice, protože když občas něco Katka ukecne, tak vlastně jenom žbleptne. Nejspíš proto zmiňovaná ranní šou neobsahuje také její jméno. Katko, fandím vám, snažte se, ať se časem i vy v názvu objevíte!

Pravda však může být i taková, že kluky nemůže vystát, že se ze studia na dvacet minut odchází uklidnit, přičemž po příchodu vždycky něco nesměle prohodí, aby zase odešla. Katko, zůstávejte déle, máte zajímavý hlas a vaše hlášky jsou věcně usměrňující.    

Snad bych ze svého přísného metru měl slevit i proto, že mluvit k lidem každý den, starat se o zábavu, je nesmírně náročné, vysilující a deprimující, že úroveň povídání nejde udržet na přijatelné úrovni neustále. I naši aktéři to vědí, a nemám jim za zlé, když invence slábne, že si pomáhají příběhy zlidovělými, které mírně upravují a aplikují do současnosti, do sféry svých kolegů a příbuzných, jakože jejich nedávný příběh.

I tak pořád lepší než poslech sobotního rozhovoru s Hanou Zagorovou na ČR Dvojce, kde snad v každé její větě zaznělo, „jak moc se těší“ na písničky, koncerty, lidi, a zešílel bych, kdybych uslyšel, že se po odeznění koronavirového období na všechno moc a ještě víc těšinkuje, a všechny lidičky pozdravuje. Ustál jsem i pozdější, nudný a zbytečně dlouhý rozhovor s paní doktorkou přes ponožky a boty, jakousi předsedkyní obuvnické asociace. Ale paní doktorka věděla i něco víc než já, protože vysvětlila, co je to bio kůže. Snad nejenom já jsem se domníval, že to je nejspíš kůže z kravičky, dlouhé týdny ohleduplně připravované k laskavému a pozvolnému umírání na nebeských obláčcích za poslechu líbezných, odevzdaně uklidňujících hudebních tónů, což je ale omyl, jedná se o materiál syntetický, takže bio kůže se tomu říká proto, aby to lidi mátlo. Jak výdělečně prosté.

Takové vědomosti byste měli hlásat, milí chlapci a Katko, to bych vás poslouchal i o ten kilometr déle, o který si cestu do práce můžu prodloužit. Takže vás v podstatě můžu, protože pobavíte. Usmívám se, když se vám podaří vyrobit vtípek, a když ne, bavím se vámi. Tím vším mě téměř každodenně ujišťujete v tom, že takovými moderátory se sice může stát každý druhý, ale určitě ne každého by tato práce bavila tak, jako vás. Tedy, snad se nepletu. A když k tomu přidáte nebojácnost prince Bajaji, o další prsnatá, nebo spíše mozková překvapení, nemusí být nouze.