Kamarádsky půjčené peníze - mrtvé peníze

Tím kamarádsky mám na mysli ty, které půjčíte v dobré víře kamarádovi jen tak na slib, na férovku bez jakékoli písemnosti. „Hele vole nemáš volné tágo?“ Tak tímhle to začalo a já jsem napoprvé tupě zíral, cože to po mně vlastně chce. Když dodal, že půjčit tágo, už jsem byl v obraze. Bohužel v hodně špatném obraze, protože pak to několikrát obdobně pokračovalo.

„Si přece věříme, ne?“  Samo sebou že si věříme, a tak jsem kousek po kousku, sponzoroval dál. Moje dobrosrdečnost však skončila s taktní prosbou, že bych peníze už chtěl zpátky.

„Jasně, není problém, po výplatě je máš.“ Výplata však byla bez jeho očekávaných prémií, následující byla úplně normální, další taky normální, pak nešel náhodou kolem automatu, pak zas u sebe nedopatřením neměl kreditku a když jsme se ocitli ve stádiu asi osmého beznadějného vracení, nikdy mi nebylo hůř. A to jsem měl za sebou pouze úvodní fázi, její konečné stádium takzvané cílené zapomnětlivosti.

Druhou bych nazval fází ženskou, protože je jejich oblíbená v případě rozchodů. Typické pro ni je nebrání telefonu a neodepisování na mejly a smsky, takže všem nám známá klasika pánové, že?

Bojím se bojím, že třetí fáze bude definitivně konečná, bez jakékoli naděje, takže by se dala charakterizovat jako se vším pokorně smířená. Anebo možná a přece jenom? Také slyšíte ve slově beznaděj ještě ten malý kousíček naděje? Já ano a doufáním v nemožné se přece nic nezkazí. Neberte mi prosím víru v to, že naděje umírá skutečně až poslední.

Z říše snů však zpátky do reálu. Tak co? Jak poradíte, abych dostal své peníze zpět? Pro upřesnění byste možná měli vědět, že se bavíme o částce v dolní polovině dvoucifernosti. Na oběšení to sice není, ale hodně to zamrzí. A řeknu vám, že je mi snad trapněji víc než jemu. Dohromady za něj i za lehkovážnost svoji, za naše bývalé přátelství. Už si nedovedu ani představit, že by ho případná návratnost dluhu nějak obnovila.

Takže co mám? Pomozte jak získat peníze zpět? Jak vidno, po dobrém to nešlo. To si mám najmout gorily, které to z něj sice vytlučou, ale vrátí se mi dluhu polovina? Nebo se mám nechat uspokojit jeho zlostí, když objeví své auto objeté korunou? To bych si dal, aby na tom byl finančně ještě hůř než doposud a měl bych z toho pro sebe asi tak co? Při mé smůle však, kdy je ve městě kamer na každém rohu a zvědavých lidiček přehršel, bych se nejspíš se zlou potázal a kdo ví, jestli bych se pomstil zrovna na tom správném autě. Taky bych se mohl ocitnout v televizi, že jo? Samozřejmě že jedině v nezáviděníhodné vandalské souvislosti, nebuďte bláhoví, že jako v roli okradeného.   

„Teď je to na vás vážení diváci. Poznáte ho?“ A to víte že by poznali. Kdepak, za hříšného hrdinu ve zprávách krimi plus, bych rozhodně nechtěl být. Vysvětlujte pak někomu a bez jakéhokoli důkazu, co bylo příčinou vašeho zkratového jednání. Pěkná dobrosrdečná pohádka na dobrou noc, pane, odpověděl by mi každý. Stejně tak by mi asi těžko uvěřil jeho zaměstnavatel, i kdybych na něj šel s prosíkem, ať mu z výplaty dluh odkloní na účet můj.

A co jeho manželka? Že by smítko naděje? A co když s ním drží basu? V tomto případě odhaduji že ne, takže by ji jistě zajímalo, kampak její Liborek vypůjčené peníze investoval. Že to nebylo do květin nebo do vybavení domácnosti, jí bude jasné hned. Ženský šestý smysl zašramotí a hnedle se jí vybaví manželovy početnější večerní absence a poslední dobou nadmíra služebních cest.

No, nechtěl bych být až takhle zlý, ale poraďte mi něco lepšího. Vždyť na tom přece není nic špatného, chtít půjčené peníze zpět a to přátelsky zcela bezúročně. Ba ne, přece jen je na tom něco špatného a to hodně. Ta moje naivita, dobráckost, ta vlastní pošetilá víra v obyčejnou lidskou čestnost. Jedním slovem blbost.