Kam se podělo staré dobré poklepání na čelo?

Anebo dětský dlouhý nos tůdle – nůdle? Posměvačné kiš – kiš doprovázené kontaktem ukazováčků o sebe? Jak dětinské ve srovnání s dospěláčtějším poťukáním na čelo, že jo? No právě že, dětinské…

Viděli jste snad teď něco podobného u svých dětí? Silně pochybuju. Šikana je věčná, ale dřív se nenahrávala a neuveřejňovala na jůtůbu. I urážky největšího kalibru existovaly, ale dnes se ostrá slova věší hlavně na fejsbůk, veřejnosti v setrvalé a plné nahotě na obdiv. Rvačky a potyčky byly, jsou a budou, ale dřív scházely z očí a mysli proudem času.

Možná jsem trochu nebo i trochu víc zvláštní případ, neboť za mlada bylo mojí největší fotbalovou nadávkou „kurnik šopa“ a když už jsem dostal jó pořádnou šlehu přes haksnu, tak „ty blbečku jeden!“ No, pomysleli si a dívali se na mě spolu i protihráči všelijak a já věděl, že jsem měl radši držet hubu. Jejich nadávkám jsem nemohl vůbec konkurovat.

Přesto ze mě druhý Marek Eben nebo mystický Mirek Dušín nevyrostl. Asi jsem trochu znormálněl, protože dnes nejdu pro jadrnější nadávku příliš daleko a na fotbalové hřiště už vůbec ne. Stačí mi menší, tenisové. Přesto jsem pořád o rázný krok pozadu, neboť těm nejtvrdším sprostým kalibrům stále odolávám.

Ačkoli se troubení nemá zneužívat, v autě toho při nesouhlasu zneužívám a něco nelichotivého si na adresu hulváta pomyslím. To jiní, slaboši se začmoudlými okny především, se prezentují po americku vztyčenými prostředníčky, zalomenými lokty, už nejenom dálničním vybržďováním a když se zastaví, dochází nejenom na pěsti a výhružky, ale kolikrát i na pistole a meče. Při troše toho nechtěného štěstí je to na silnicích jedna velká hrůza a děs!

Už se mi nedivíte, jak moc se mi stýská po nevinném, téměř mírumilovném, obyčejném zaťukání na čelo? Zapomněli na něj snad starší řidiči nebo je důvodem hlavně to, že se obávají těch silnějších, se kterými se nechtějí dostat do křížku? No, nedivím se jim, ani já bych nechtěl.

Při všech těch hyenismech na starších lidech, které jsou nám televizně servírovány, pokusme se právě jim ukázat, že to s námi mladšími není až tak zlé a příkladně přicházím s historkou. Jedné stařence v marketu jsem poradil, že ty rajčata, která si právě dává do košíku, jsou sice levná, ale zelená, takže určitě hnusná, a že jestli i přesto tolik trvá na barvě, ať si koupí raději okurku. Děkoval mi i stařík, kterému se zachtělo mandarinek a nedařilo se mu rozfouknout igelitový sáček. Jenom proto, že jsem mu podal svůj otevřený, mě zahrnul takovými komplimenty, až si toho povšimlo i široké globusové okolí. Rychlý úprk ze stydlivosti byl pro mě tím nejlepším řešením.

Avšak určitě ne pokaždé musí dopadnout jakákoli drobná pomoc takhle okatě, ale jako příklad dobrosrdečné všímavosti snad působí vkusně. Možná právě takovými maličkostmi, pěkně krůček po krůčku dopomůžeme tomu, že se za pár let od seniorů dočkáme i toho dnes tolik vzácného poklepání na čelo, protože staříci se nás nebudou už tolik bát.