K čemu já tě vlastně mám, muži?

Vyšel na zahradu - vydýchat to. Stokrát mohl ženě říkat, připomínat jí, že on se do rodinného domu nehodí, že se do něj stěhovat nechtěl, že on je odjakživa panelákové dítě, jehož jedinou dovedností bylo vynést koš a utřít nádobí.

Protože víc domácích prací nebylo v bytě s rodiči potřeba.

I ten hřebík si Karel poprvé přibil a žárovku vyšrouboval až v manželství. I přesto, že žena o jeho chabé zručnosti věděla, pořídila si dvoupatrový baráček, terásku, zahrádku a předzahrádku. A do toho všeho samozřejmě Karla. Tak velice převelice si věřila, že se časem změní, že novému bydlení přičichne, jiným pracem přivykne, snad v nich i vynikne. Že bude vnímavější, pozornější, vyspělejší, pracovitější, a přitom stále stejně zamilovaný manžel. Takže Casanova, údržbář a zahradník v jednom – za neustálý příděl prací pokaždé děkující, vždy vděčný a usměvavý 24hodinový manžel.

A přitom by Karlovi, vzhledem k jeho vyhlášené skromnosti, ke spokojenosti stačila postel, notebook s internetem a možnost uvařit si kafe. I to křesílko by si pořídil třeba až na Vánoce - když by se ke koupi rozhoupal. No, to jí snad ani nemůže říct! Tím by si ještě víc zavařil!

Prý po sobě špatně setřel stůl, vykašlal se na nádobí, protože do myčky zapomněl schovat jednu skleničku. Prý naschvál, protože přece není možné, aby ji přehlídl! Co na tom, že zbytek nádobí dovnitř dal, myčku zapnul, a pak ho i správně, dle generálsky stanovených kuchyňských norem, řádně a včas uklidil. Ale ono se u nich leckdy dějí i daleko šťavnatější taškařice.

Někde je odchlípnutá tapeta a prý si nevzpomíná kde, navnadila muže manželka. Uspěl by ten, kdo by vsadil na to, že Karel po půlhodinovém bloumání po domě horem dolem, nic k přilepení nenašel.

„Ty to fakt nevidíš? Přece tam v pokojíku vpravo nahoře!“ prozradí se. Ne, on to opravdu neviděl.

„Tak schválně – co je v koupelně nového?“ přichází další nervová zkouška. Karel se sprchoval dlouho a fakt se snažil.

„Ta sklenička s koupací solí!“ hlásí nadšeně.

„No to snad ne! Tak ty přehlídneš i úplně jiný odkládací hygienický stolek? Včera bílý, třípatrový, dneska černý, čtyřpatrový! Otec nám ho ráno přivezl! Všiml sis vůbec, že tady byl?“ nevěří, že přehlídnout něco takového je možné. Ale ono by to snad i šlo, kdyby mu nepomohla jeho pohostinnost - tchánovi Vávrovi připravil kafe značky Maryš.

Karel jako totální lúzr. Kdyby se ve škole známkovala všímavost, on by z předmětu bystrosti určitě několikrát propadl a troufal si tvrdit, že nejeden chlap by nevychodil základku. Snad jenom to stárnutí se vším tím okolo jde Karlovi skvěle. Pomalu, zřetelně, jistě. Teorie třesku, všeho a tygra dohromady.

Kdyby Karel kouřil, hulil by jak fabrika. Na zahradě jednu od druhé. Ale chůze zabírá na zklidnění taky, zjistil. Když mu nestačí šlapací malý, tak si projde ještě velký domácí zahradní okruh. Třeba dvakrát. Každý metr dobrý, sto padesát úplně nejvíc.

„Karle! Kde jsi?“ nedá mu žena pokoj ani na neutrální půdě venku. Karel se instinktivně spěchá skrýt za malý javor. Ale buď má kmen moc tenký nebo je Karel při těle. Přihnavší se manželka mizící manévr ihned odhalí a lehce ho přesvědčí, že takový tlusťoch jako on by se neschoval ani za africkým baobabem, načež ho láskyplně obejme.

„Jé, tak ty sis všimnul?“ povídá ona a ohromený Karel přitaká. Asi ji uhranul jeho upřený pohled do koruny vrby jívy.

„Takže fajn, aspoň něco. Pak je ti tedy jasné, že je potřeba: Obě vrbičky a vinnou révu u zdi prostříhat, bylinkovou zahrádku vyplít a zalít, sud pod okapem se po zimě nějak podezřele naklání, trávník potřebuje pohrabat, nejpozději do týdne posekat, co nejvíc pampelišek i s kořeny vyrvat, mulčovačku k tújím dosypat, sajrajt ze zámkové dlažby odstranit, pak protimechovým sajrajtem prolít, s olejovými skvrny před garáží si určitě poradíš taky a v bazénu je voda, že se v ní začínají rodit a nedočkavě "evolučnit" prvoci.“

Vlastně měla pravdu, Karel je lempl. Vždyť vloni v trávě zapomněl malou napampeliškovou vyrývací lopatku, kterou pak sekačkou přejel a zčubil ji - laskavě řečeno manželčiným odborným dovětkem. 

„Jo, přesně! Samozřejmě! Na to všechno právě myslím. Přece se po zahradě neprocházím jen tak!“ a Karel musel vynaložit hodně úsilí, aby jeho reakce působila věrohodně aspoň z deseti procent.

„To jsem ráda, miláčku. Já věděla, že nezakrňuješ, že se vylepšuješ,“ konstatuje radostně. Byť Karlův údiv nepůsobil vůbec přesvědčivě, Klárka ho pohladila po zádech jako nějakého hřebečka. Ještě cukříček do hubinky a dosud bezkonkurenční reklama na dokonalost by rázem klesla na druhé místo. Pak spokojeně odešla.

Bože! Co se to stalo? Co to bylo? Sen? Přízrak? Kéž by! Ale ono to - manželka! Naše - taková krásná zahrada, na které přece není potřeba nic zkrášlovat! Snad jen - chopil se bazénové síťky a z vody vylovil topícího se tvorečka - prvočka.

„Tak jak je, broučínku? Tak ty se nám tady hodláš rozmnožovat? V bazéně pak skákat a rozvalovat se u nás? Když ti ti nepřisolím chlórem? To je ti málo, že jsem tě vytáhl z bryndy? A jaképak přání mi za to splníš? Aspoň jedno...“ Žádná odpověď, ale zachráněný šťastlivec znatelně pookřál.

„Tak aspoň poděkování…“ žadonil Karel. Zase nic. Brouka - krasavce si pečlivě a dlouze prohlížel, zkoumal. Až ho makroprohlídka vyčerpala, zmohla. Prostě kulatý, černý, asi čtyřnohý. Usoudil tak, že s odbornou prací by pro dnešek mohl být hotov. Už bylo na čase, bylo po pracovní době a taky si to zatraceně zasloužil. Vždyť co jiného než záchrana života, v prvočím zárodku tím spíš, je úplně to nejvíc, utvrzoval se ve své neomylnosti. Nakonec si spokojně oddechl a jarně rozkvetlou zahradou se slastně kochal. Možná při tom i zapřemýšlel o nesmrtelnosti brouka. Nejenom toho jednoho, přeživšího…