Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

Aneb z africké záchodové uklizečky zachránkyní světa, dodal bych já a o to, že tomu tak opravdu bude, se výtečným umem vynasnažil autor. Navíc velmi svižně a způsobem vskutku zábavným.

Postará se o to jeho suchý skandinávský vypravěčský humor, který se mně osobně velice zamlouvá. Zprvu patnáctileté černošské africké děvče Nombeko se z nejprostších poměrů díky své vrozené inteligenci probojuje až k důvěrné známosti se švédským králem a premiérem, čínským prezidentem, ale ucítí i krvelačný dech izraelských agentů. Vypočítavost, drzost, štěstí - touto ne nezvyklou ženskou kombinací se dostane k diamantům a pozdějšímu odcestování z Jihoafrické republiky do Švédska. Ještě předtím ji však nezaviněná autonehoda zavane za trest na několik let do služeb zkorumpovaného a neschopného jaderného inženýra, který ji v opilosti autem srazil. Aspoň tak o ni bude postaráno, myslela si zprvu, ale toto vězení pro ni bylo o to horší, že se jednalo o přísně střeženou jadernou základnu Pelindaba. Nombeko se tam snaží životem protloukat co nejpřínosněji, až jí její prospěchářské chování a parazitování vynese nejenom nejrůznější výhody a nikdy nevyslovené poděkování a úctu, ale za pomoci tří Číňanek a především jejich psytravicích schopností i vydařený útěk do dalekého Švédska. 

Ztracena v neznámé zemi v tu ránu narazí na Holgera 2, jednoho ze dvou dvojčat, naštěstí toho chytřejšího a slušnějšího, naneštěstí však se nikdo z nich nevyčlení z každodenní přítomnosti i dvojčete tuplovaně přihlouplého a královskoatentátnickou myšlenkou postiženého Holgera 1. Tato zatím tuctová zápletka je záhy okořeněna na první zdání chybně odeslanou poštovní zásilkou nezvykle obřích poměrů, jakoby v ní snad byla atomová bomba společně se třemi po svobodě lačnícími Číňankami. A ono tomu kupodivu tak je! Co se pak stalo se skromnými cestovatelkami z jaderné třídy jsem už zapomněl, zato osud jaderné zbraně byl ve Švédsku více než vzrušující. V dřevěné krabici ležela v ruině squoterského typu několik let, aby se na ní vesele jedlo a hodovalo a při prozrazení aby byla před policií protlačena tunelem ven, málem uhořela – citace: „Dřevěné části vozíku začaly olizovat plameny. Tu Harry Blomgren konečně otevřel pusu. „Ne, nemohl bych hasit. Voda stojí peníze,“ namítl. Vtom se ozvala rána. Vzápětí jim došlo, že vybuchla jen pneumatika a ne všechno v okruhu osmapadesáti kilometrů,“ … vybourala se a byla nadmíru bezpečně uskladněna ve venkovské stodole hamižných venkovanů.

Jo, už jsem si vzpomněl – po cestě s jadernou bombou se sestry - Číňanky živily výrobou 2000 let starých váz Dynastie Chan, dokonce tak asiatsky úspěšně a rychle, že tyto výrobky leckdy nestihly na trhu nebo aukci ani zaschnout. Všenárodní pospolitost (Američan - hrnčíř, tři Číňanky, Afričanka, Švédi Holgerové a přítelkyně Holgera 1 Celestine) v baráku na odstřel – citace: „V tu chvíli se nad nimi ozval rachot. Byl to Holger 1, který se právě rychlostí dvě stě kilometrů v hodině propadal zpráchnivělou střechou a přistál na pěti tisících šesti stech čtyřiceti polštářích, které měla firma právě na skladě. „Nazdar miláčku!“ rozzářila se Celestine,“ … zaručovala mnohotvárnost ne zcela všedních nepochopení a pikantností. Až do té doby, než se naskytla toužebná vražedná příležitost pro Holgera 1 a vlastenecká povinnost Holgera 2 švédskému králi bombu předat. Jenomže když se v tom první Holger samozvaně zangažuje, jako už několikrát předtím v jiných záležitostech, je postaráno nejenom o dechberoucí zábavu, ale hlavně o skandální skandinávský průser.

Jak dopadne strhující finále bombovsko – královské přitažlivosti a více než přátelské soužití Holgera 2 s Nombeko, už neprozradím. Případné čtenáře snad navnadím i tím, že i 400 elektronických stran se četlo rychle a příjemně, že o milé fórky – citace: „Porod šel jako po másle. Ingmar se ani nenadál a choval na klíně dva syny. A to na začátku Henriettě jasně řekl, že jeden stačí. Možná to neměli dělat jeden večer dvakrát,“ … je v zběsile nadsázkovém románu vrchovatě i vydařeně postaráno.

Dál už nemusí číst ti, kterým nějaké to jazykové klopýtnutí nevadí, další řádky jsou určeny pro  přemýšlivější zvědavce. V záplavě vtipných monologů i dialogů se autor nebo spíš překladatelka Luisa Robovská nevyvarovala drobných nepřesností i chyby - cituji: „Na Nombečino naléhání nakonec sestry dávku snížily z půl litru na čtyři decilitry…. a mladší sestra namísto čtyř centilitrů pro všech osm psů použila stejné množství na jednoho.“

Infantilnost: „Vypadalo to jako jakási improvizovaná sedací souprava a působilo to útulným dojmem.“

Skutečně nebo nejspíš?: „Čínský prezident se za Nombeko a její doprovod skutečně nejspíš osobně zaručil, jelikož…“

V knize se objevilo „jen a pouze,“ což je jedna z hrůz jako například protože a poněvadž, opravdu a skutečně… A zapomenout nemůžu ani na výskyt jednoho ze stále se rozmnožujících paskvilózních bubáků, v tomto případě jsem dvakrát odhalil: „dovysvětlit.“

Pramálo citu pro slovosled: „…, ale nedočkal se odpovědi.“ „… , že už se na mě nezlobí.“

To byly na závěr jen takové mé hnidopišské poznámky, jejichž absence je v současných knihách nesmírnou vzácností, proto doufám, že žádného čtenáře od četby plné vkusné ironie neodradí. Knihu si můžete stáhnout třeba na: http://knihy.idnes.cz/analfabetka-ktera-umela-pocitat-1-1.html