Jen si tak trochu píchnout

aneb Stařec a sexy kuře, které neumí slézt z žebříku. Možná jste to zažili, chystáte se zažít a bude vám přáno, ale velmi pravděpodobně jste o tom slyšeli alespoň povídat. Tak jako já. O nefungujícím vztahu mezi mládím a letitou zkušeností.

Povídal mi starší kamarád, jak moc je rád, že s Pavlínkou už není. Ty zážitky s ní byly sice ohromující, nikoli však překvapující. Taky jak jinak, když je mezi nimi více než třicetiletý věkový rozdíl.

Třeba ráno, povídá mi Karel. Že nevstává jako já se slepicemi, to bych přežil, i ranní lenošení jsem schopen o víkendu pochopit, ale proč vstane až k obědu? Já mám navařeno, zatímco ona se před příchodem do kuchyně stihne akorát našminkovat, místo pozdravu na mě zívne a řekne, že po ránu má vždycky chuť na mlíko. Asi to pro mě měl být povel ke každodenní obsluze, protože neuměla, ano, ona neuměla otevřít a nalít si do hrníčku z krabicového mlíka! Jako telátko na malou násobilku na to koukala a prej že kudy to má týct. Poradil jsem jí nůž. Šermovala s ním kolem dokola, ale s rozhodným řezem váhala. Poradil jsem jí, ať uřeže roh. Hele, zkrátím to. Tu odvětrávací dírku pro lepší odtok udělala hned vedle vykrojeného rohu, takže jí to teklo dvojmo a že prej jsem jí špatně poradil.

Taky že můj oběd nebude, prý má chuť na párky a že si je ohřeje v mikrovlnce. To ale ještě nevěděla, že mikrotrouba je toho času marod. Sice s velmi těžkým srdcem, protože podotýkám, že já měl navařeno rajskou, ale přesto jsem ji odkázal na hrnec s vodou.

„Jó aha! Tak to vlastně taky jde!“ zavýskla radostí a já se od stolu bavil dál. Prý je to velká nuda, povídá mi při míchání párků vařečkou, když právě ukončila ranní hygienickou očistu, která spočívala v odlamování si ospalků z očních koutků. Rozhodně jsem ji nikdy nenutil strkat hlavu pod pumpu, jak to dělám já, ale copak mám v koupelně vodu radioaktivní nebo co? Jo a prej jestli si při tom zdlouhavém vaření může zakouřit. Sice jsem s tímto nešvarem koketoval jenom na vojně a momentálně neznám jedinou značku cigaret, ale co bych pro legraci neprotrpěl, že jo?

Zapálila si začala si zkoumat své nehty. Až doposud jsem vegáč alá cigareta, dlouhý nehet a kouř s nohama nahoře, znal jenom ze socialistických kanceláří, toto však byla jen jeho o málo pracovitější obdoba. Jenomže Pavlínka je pravačka a je zvyklá všechno, ale opravdu cokoli, držet v pravé ruce, tedy musela i cigaretu s vařečkou, přičemž ji vyloženě překvapilo, jak špatně se tyto dvě věci drží společně. Navíc měla odkudsi vsugerováno, že párky se v horké vodě neohřejí nijak jinak než neustálým mícháním, až jí upadl cigaretový popílek do hrnce.

„Jéminkonte!“ zděsila se, ale kupodivu nezpanikařila. Okamžitého, záchranného, ponorného ručního manévru se naštěstí vyvarovala. Jak je něco špatného i pro něco dobré, zjistila vzápětí.

„Jé podívej, ty párky už nějak popraskaly!“

Asi proto, že tě o tom pod dojmem horkých relaxačních prožitků samy od sebe neinformovaly, že hrnec nezapípal jako mikrovlnka, pomyslím si něco o prostoduché naivitě.

Správně však uznala, že rozpuklé párky musí ven, ale vařečkou se jí špatně podebíraly, pořád neposlušně balancovaly a sklouzávaly. Zkus to vidličkou, radím jí. Ani tou jim nechtěla už tak brzy ublížit a z lůně vidličky jí sjížděly ještě víc.

Je mnoho způsobů jak na plovoucí párky. Někdo s nimi hrnec přenese, vodou obsah zchladí a pak vytáhne, já je třeba ještě na plotně zaženu ke kraji a stačí do nich jen tak trochu píchnout. Pavlína si na ně posvítila špagetovou naběračkou, když ji po pěti minutách našla – taky možnost volby.

Po každé noci a poslední kuchyňské vložce tuším, že Pavlínka asi nebude patřit mezi ty, kdo se rodí s více než jedním talentem. Přesvědčila mě o tom její odpověď, když jsem se ptal, jestli mám dát špinavé hadry vyprat na 30 nebo raději na 40. Podivila se, zachmuřila se, aby z ní pak vypadlo, že ona by je dala určitě aspoň na hodinu. Definitivní rozhodnutí o její existenci v mé blízkosti však padlo až později. To jsem si říkal, dej jí ještě šanci, je mladá, naučí se, zaučí se, třeba překvapí a bude mnohem lepší zahradnicí než kuchařkou a pradlenou.

No, nepřekvapila. Spíš jsem měl obavy, aby pro ni její první zahradní návštěva nebyla tou poslední. Prý kam vede ten o zeď opřený žebřík, ptala se. Odpovídám že na půdu a divím se, že to nepoznala nebo že až tak vysoko nedohlédne. O chvilku později jsem byl chytřejší. Na žebřík promptně vyskočí, aby se pak její rychlost znatelně zpomalovala, ale hrdinně chtěla až nahoru. Sice se strachem v kalhotkách, ale nevzdala to. Když ono to lezení po žebříku není stejné jako vylézt na barovou stoličku, myslím si posměvačně tam zdola.

„Aha, tak toto je půda,“ seznala a když konečně dosáhla vrcholu, nakoukla dovnitř.

„Ale vždyť je tam jenom samá tma,“ i nadále se se mnou dělí o své mimořádné poznatky.

„Není, společně s tmou je tam i seno,“ doplňuji Pavlínce jalové vědění.

„Aha, tak na to je ta půda,“ nenechává mě o svých schopnostech na pochybách.

Pak se však stalo cosi, co se stát nemělo. Kouknutím dolů Pavlínka zjistila, že je vysoko a že dostala strach. Nepomohla jí ani rada, že když to šlo nahoru, zaručeně to půjde i dolů, ale až spásný nápad, děsivě sdělená informace o tom, že na půdě jsou velmi zvědavé, po lidském masu lačnící myši.

V cuku letu byla dole a po mých dalších rajských, svíčkových a křenových omáčkách i pryč z baráku, protože rozpraskaných párků se už přejídala. No není to vskutku báječné, když se dva lidé rozejdou ku prospěchu obou? Já za nějaký čas na mnohé zapomenu a dál budu spokojeně žít v blahé nevědomosti o současné generaci. To Pavlínka, po zkušenosti se mnou zas o něco chytřejší a zručnější, určitě bude už velice brzy bavit zase někoho jiného, dopověděl mi svůj příběh Karel.