Je to prostě...

Určeno polovině čtenářů, polovině blogerstva, polovině z nás. Které? Omyl – začal jsem špatně. Je to o jedné neznámé osobě, snad výjimečné.

Karel se jel do lázní léčit rád. Potřeboval to, hodně si od nich sliboval. Nebyl hezký, ale ani ošklivý, nebyl mladý, ale ani starý, nebyl chudý, ale ani bohatý, nebyl samotář, ale ani extrémně společenský, nebyl ničím výjimečný, prostě obyčejný Karel Devátý. Ano, snad jenom tím byl zajímavý.

Na procedurách potkával nespočet pacientů, ale Karel nebyl z těch, kdo si s každým musí pokecat a potykat, hned s každým být nesmírný kamarád. Avšak u stolu v jídelně se třemi dalšími lázeňáky se z toho vyklouzává těžce. Tři pánové proti velmi okouzlující padesátnici. O přízeň s nimi Karel soutěžit nehodlal, proto se držel zkrátka. Nebavilo ho poslouchat nesmysly, natož žvásty plácat, Karel se považoval za praktičtější typ. Ale když už ze sebe něco přece jenom vyplodil, zrovna unikát to taky nebyl. Asi to bylo prostředím, okolnostmi… Konstatoval, že některé procedury mají zpoždění, proto taky bývají různě dlouhé, v lázeňské prodejně mají tatranky dražší než v hospodě, a ten čaj v jídelně chutná jak po deseti vteřinách máchání třídenních ponožek.

Snad jen tím spolustolovníky lehce pobavil, ale na získání zájmu k paní Krásné to nestačilo.

To však Karlovi nevadilo ani trochu, on totiž pokukoval po jiné. Po čtyřicátnici, která prvních čtrnáct dní v lázních trávila s manželem. A po jeho odjezdu, až pak ji samotnou začal zdravit. Aspoň zdravit. No, zdravit, to si moc fandil, protože nikdy mu na pozdrav neodpověděla.

Proto se paní Krásné, která s ní kamarádila, odhodlal zeptat, jestli náhodou neví, proč mu na jeho zdravení neodpovídá. Dozvěděl se to hned následující den. Prý proto, že když byla s manželem, tak je nepozdravil nikdy.  

A Karel se tomu tuze podivil. Jako kdyby snad oni dva někdy pozdravili jeho, staršího! Jako kdyby se snad na něj někdy při míjení byť jen letmo podívali, (Karel na ní visel očima už deset metrů před potkáním,) a vzájemnému pozdravu se tak více zpřístupnili! To se však nikdy nestalo. No nic, řekl si Karel a vzpomněl si na jednu ze zásad pana Wericha - tu o setkání.

Ale i tak, nedalo mu to. Něco takového si přece říká o pokračování! A v momentě, kdy v televizi sledoval přírodovědný film, obraz pasoucích se krav mu vnuknul příhodnou myšlenku.

Pak už zbývalo jen jedno jediné. Opět se s pacientkou potkat, míjení s ní si správně načasovat, aby si krátce před jejich nejtěsnějším sblížením mohl začít notovat svůj oblíbený písničkový popěvek.

Karel měl štěstí. Plánovaný čin proběhl hned druhý den, ale pocit z výsledku měl rozporuplný. Bezprostředně se neudálo nic, ba ani druhý a třetí den. Zato čtvrtý ano!

Odpoledne mu na pokoji zazvonil lázeňský telefon. Sekretářka ředitele ho žádala k příchodu. V Karlovi to hrklo. Že by něco doma? V práci? Ne, to by mu volali na mobil! Nebo snad zapomíná na procedúry? Už to má! Ke kuchaři se dostala jeho čajová kritika! Ani jedno, ani druhé, až to zapomenuté.

Karel klepe, vstupuje na vyzvání, na pokyn si sedá. 

„Dobrý den pane Devátý, děkuji, že jste se dostavil. Nebudu chodit kolem horké kaše, no… Samotnému je mi to nepříjemné, ale mám tady na vás stížnost. A víte co? Přečtěte si ji sám.“

Karel se začte: … stěžuji si na nezdvořilé chování pana Devátého, který mě místo pozdravu urazil slovem, které se neopovažuji ani napsat, natož pak vyslovit. Vyžaduji tak od něj důraznou a okamžitou omluvu….

Tak přece! Je odezva! Zaujal ji! A Karel se pousměje. Jenomže jak z toho ven? Jednoduše – řekne pravdu!

„No, já si spíš myslím, že stížnost je neoprávněná, že jde o nedorozumění. To si nemůžu ani zabroukat svoji oblíbenou písničku?“ ptá se ředitele.

„Prosím vás – a jakou? Co jste zpíval? Co uslyšela?“ reaguje.

„No, tu moji oblíbenou přece! Báru Polákovou znáte? A její Krávu? Ale i písnička Nafrněná se jí povedla. No a tak si jdu, pěju si, já fakt nemůžu za to, že se mi ta dáma připletla do cesty, zrovna při refrénu: Krááááá… va    va     va,    va     va, kráááááá…..va.“

Pan ředitel si schoval obličej do dlaní. Asi něco rozdýchával. Nebo snad přemýšlel?

„Haničko, prosím tě…“ zvolal na sekretářku do vedlejší místnosti, až se uklidnil.

„Ano? Jedno kafíčko nebo dvě?“ ozvalo se.

„Ne, kafíčko teď ne, Haničko. Něco mě napadlo. Zjisti mi prosím tě, jak se jmenovali ti manželé, kteří pořád otravovali, že chtějí mít procedúry spolu. Díky moc.“

„Hned to bude, Milane…“

„No, tak co s tím uděláme?“ a Karel jaksi nenavrhoval nic.

„Už to mám – Zulíčkovi,“ přiřítila se sekretářka Hanička bez kafíčka, ale zato s očekávanou informací.

„Děkuji, sluníčko,“ a naklonil si před sebe stížnost. A hodilo by se ji poplácat po zadečku. Ne tu stížnost, tu šikovnou Haničku přece!

„To jsem si mohl myslet - škodná v revíru. A vy jste to řešil takhle. No, no… A víte co? Vy vlastně nic, ale tohle už prosím vás nezpívejte. Hlavně před ní ne! Vlastně - před nikým už ne!“

„No, chtěl jsem ještě Nafrněnou!“ přiznává Karel a ředitel na něj od stolu hrozivě pohlédne.

„To ne, myslím si, že Kráva je lepší. A jak to vlastně je? Nahoďte melodii…“