Když ano, račte si vyjet po vlastech českých. Určitě nebude zklamaní. Troufám si totiž tvrdit, že byste museli mít nehoráznou smůlu, kdybyste nebyli úspěšní aspoň tak jako já. To podstatné už znáte z nadpisu, navíc to kuřecí rizoto bylo mdlé, rozvařené, neslané, nemastné chuti a kuře nevidělo snad ani z rychlíku.
Abych byl zcela upřímný, při troše pozornosti se sem tam odřezek kůže přece jenom dal objevit. Rovněž kukuřičných zrn a hrachu byste na prstech rukou napočítali. Chcete počítat dál? Nemusíte, už není co.
Aby snad studená zelňačka s klobásou bez klobásy nezáviděla, i další tři hlavní jídla byla chladná. Že přeháním? Že hodně záleží na subjektivním dojmu a pro někoho mohla být teplá tak akorát? Asi takhle: na úhlu pohledu záleží, ale věřte mi, že z jídel se nekouřilo a já mám zato, že jídlo, které, aby bylo únosně poživatelné, jste do sebe nucen zběsile nasoukat za dvě minuty, je teplé nedostatečně.
Vždyť toho přece nechci zas až tak moc. Nebo snad ano? Je to opravdu takový problém? Zvláště, když nám přinesou jídla ne naráz, ale postupně? Nejsem žádný hogo fogo, takže to, takže jestli mě servírka obíhá zleva nebo zprava nebo šaškování u otevírání vína, mě nechává zcela chladným. Já se chci opravdu jenom vkusně najíst.
Je to o spolupráci, o domluvě servírky s kuchařem, nebo snad ne? To nebylo servírce divné, že jí při účtování nenechávám ani korunu dýško? Proč se nezeptala, jestli bylo všechno pořádku? A to víte, že bych jí to řekl. A to víte, že bych jí to pověděl i bez optání, kdybych obědval sám. Ale prý ať na sebe neupozorňuji, bylo přání ostatních, že by neradi opětovně přinesené jídlo sice horké, zato s plivancovým přídavkem. Jak říkám, o komunikaci to je, o tom, aby servírka kuchaři řekla, ať přidá pod hrncem s hotovkami plynu nebo o obyčejné slušnosti a svědomitosti, aby na připravená jídla nehodila servírka vegáč a raději si šla dát náruživého čouda nebo psát nesmírně důležitou esemesku. Jak jinak, než s nekonečným čekáním na odpověď, když byla tak důležitá, že. Mezitím porce na talíři chladnou a chladnou, až jsou nejstudenější na celém světě…
V druhé restauraci přišel šok také velmi brzy. Polívka byla poměrně teplá, ale přinesená byla se lžičkou rovnou v talíři. Nu což, zřejmě místní kokořínský zvyk, soudím a napjatě čekáme, jak to bude s jídlem hlavním. Škoda, nebyla to krajová zvláštnost a fakt mě to dost zklamalo. Už jsem se těšil, jak se budu vyptávat na podrobnosti tohoto doposud nepoznaného jevu. Příbor z ubrousku tak vybaluji velmi zklamaně, ale to jsem ještě netušil, že zážitkům konec rozhodně nebyl. Když vidím na talíři tu suchotinu, sobě a synovi přiobjednávám po tatarce. Záhy nám bylo velice přáno. Oba jsme dostali sáčkové balení po stu mililitrech! Doposud jsem znal a bohatě mi stačil sáček po 20, 30 a 50 ml a protože znám i nesmírnou kalorickou hodnotu majonézy či tatarky, servírce jeden kus vracím.
Jestli to měla být vepřová nebo kuřecí kapsa, to už jistě nevím, ale co si budu pamatovat velmi dlouho, byla hodně tlustá strouhanka a uvnitř také poměrně silný, obtížně identifikovatelný červený salám. Když už nebyla zevně, avizovanou nivovou omáčku jsem napjatě očekával uvnitř tohoto zázraku, leč marně. Věřte nebo ne, byl to polotovar, navíc v mikrovlnce málo ohřátý, protože vnitřek byl jak jinak, než pro mě zase studený, s chutí jakéhokoli masa v nedohlednu. Tentokrát ale naprosto dokonale, protože ten salám, to bylo, jako když lížete polský nanuk. Takováto kapsa by se podle mě hodila leda tak do housky ke stánkovému prodeji za pětadvacet káčé, ale do restaurace ani náhodou!
Ani tohle však nebyl ten největší bonbónek, který na nás čekal. Při placení mě uhranula suma o dost vyšší než jsem očekával a co víc, nebyla nám předložena žádná účtenka. Tak jsem si ji vyžádal. Servírka neochotně odešla a my deset minut čekali. Já si v zápětí uvědomil, že jsem do naší útraty zapomněl přičíst polívky, takže proto se mi cena nezdála.
Nakonec jsme se servírky i účtenky dočkali. Konečná, tedy druhá suma, však byla překvapivě o dvacet korun vyšší. Když jsem se tázal, proč najednou taková změna, bylo mi úsměvně vysvětleno, ať se nezlobím, že zapomněla přičíst tu druhou tatarku. Já na ni, že ať se ani ona nezlobí, že já zase zapomněl na polívky a ještě jí dávám, naprosto nelogicky, velké dýško. Za lžíci v polívce, za hnusný studený oběd, za chybějící účtenku a za nespotřebovanou tatarku. Ptáte se proč? Nejspíš proto, že horko bylo takové, že i pod slunečníkem se o mně pokoušel úžeh, takže myšlenkami jsem byl asi už na kole, dost možná až u chaty v bazénu. Omluvně si však říkám, že pořád lepší tatarkové překvapení, než pěkně hustý flusanec, nemyslíte?
Možná se některým zdá, že jsem na jídlo příliš náročný, ale to se vám opravdu jenom zdá. Nepovažuji se za notorického potížistu, ba ani restaurační postrach-maniak nejsem. Jenom co nejzdvořileji apeluju na to, abychom si za své peníze nenechali srát na hlavu a klidně řekli, co se nám nelíbí. Vděčni by nám za to měli být a z chyb se poučit. Ani skrblík nejsem, věřte mi. Vůbec netušíte, jak moc rád nechávám větší spropitné, jenomže musím mít za co. Navíc od nedávné dovolené taky už vím, že nejenom za spokojenost, ale že mi k tomu stačí i od sluníčka rozpálená hlava. Přes to přese všechno, Kokořínsko všem moc doporučuji, protože se nám tam moc a moc líbilo. Konec slohové práce :-)
