Jak se chováme - no, není se čím chlubit

Vícero vět o našem přemýšlení, chování, vyjadřování, chápání, zjednodušování, pohodlnosti – najdete se tam i vy? Zdá se mi, nebo nezdá, že se poněkud rozmohlo kamarádské půjčování, které nenaplňuje svůj doslovný význam půjčky?

Sepíšeme to? Proč? Jsme přece kamarádi! To jsem rád a neboj, všechno ti brzy vrátím, pak dostaneš to, až budu moct, teď to fakt nejde, snad příští rok. A vy čekáte roky dva, tři, doteď a stále marně, takže zcela jistě ztrácíte společně s penězi i zadlužené známé. A hle, milodar je na světě, a z vás je nechtěný filantrop. Gratuluji!

A co třeba tohle? Já ale nejsem zloděj, jenom to tam leželo, tak jsem si to vzal, brání se příležitostný lapka. Pochopí z nich někdo někdy, že co není jejich, to se nebere? Na vině je jiný úhel pohledu, poněkud žalostný, scestný. 

A kolikrát vás někdo pozval na oslavu, a dopadlo to tak, že jste si v restauraci platil všechno nebo jenom pití? Ano, i to prachobyčejné pozvání postupně ztrácí svůj původní význam. Samozřejmě, pozvánka na ples a podobné akce je něco docela jiného.  

No, jsem tošku překvapená, dozvídáte se, když je oslavenkyně více než zaskočená, slzy na krajičku, že z dojatosti by si mohla založit živnost. Řekne trochu a myslí hodně – zajímavé.

A teď něco matematického. Když vám někdo tvrdí, že by práci na chatě stíhal jenom tehdy, kdyby byl den aspoň jednou tak delší, jak to vlastně myslí? Jistěže tak, aby měl den 48 hodin, ale říká to tak, aby měl den hodin stále stejně. Uvědomte si totiž, že cokoli krát jedna, je stále to samé násobené číslo. Takže abychom se vyvarovali častých nepřesností, nemělo by se říkat, že auto, které nás předjelo, jelo jednou tak rychleji, ale jelo dvakrát rychleji, a když od ženy uslyšíte, že soused ho má jedenkrát většího, tak vězte, že se pochlapil dvojnásobně. A rozveďte se!

Co mi také nevoní, je ověřování založené na neschopnosti si něco zapamatovat. S někým se na něčem dohodnu a on nakonec řekne, abych mu ještě předtím zavolal, a já se ptám proč. Prý pro jistotu. To je tak omezený, nechopný, nebo dokonce obojí? Nebo je to móda, kterou přináší pohodlný svět telekomunikace? Ať tak či onak, chápu jenom včasné zavolání, které dohodu předem ruší, tedy žádné potvrzování už dohodnutého! Uvědomuje si vůbec, že ze sebe dělá hlupáka, protože si jednoduchou domluvu nedovede zapamatovat?

Na řadu přichází další pochybovač: Pacientovi sděluji datum lékařské kontroly. Počkejte, počkejte, dám si upomínku do mobilu, a já žasnu, čekám, zdržuje mě to. Copak nemá mozek? Nevěří mu? To si prachobyčejné datum 15. 6. neumí zapamatovat? To si na něj neumí udělat mnemotechnickou pomůcku? A ta se dá vytvořit skoro na všechno!

Jedu s kolegou autem a bohužel jako spolujezdec. Před námi vesnice a před školou plakátové upozornění, že méně je někdy více, které zotročuje andílkovský ksicht školáka s čtyřicítkou před sebou. Hra na city, no tak dobrá, a výtečně působí, protože když se řidiče ptám, proč zpomalil a o půl osmé večer jede obcí jako s hojem, odpoví mi, že tady je přece čtyřicítka. Bože! Proč mě nechráníš před takovými idoity! Přesně takoví si myslí, že když si na příjezdouvou cestu k chatě na strom připlácnou ukradenou značku zákaz vjezdu, tak to platí!

Skok k zahraničním filmům: Narazil na takové, v kterých se líbivé hlášky kopírovaly, přičemž originál vznikl bůh ví kde. Třeba fórku „ne, nezabloudil jsem, jenom nevím, kde jsem,“ se napoprvé snad každý zasmál, ale potřetí, počtvrté už snad ani ne. Ve filmařině se ale neopakuje jenom sranda, zaujme i vážnost. Třeba „ není důležité kolikrát v životě se nadechneš, ale kolikrát zažiješ něco, co ti vezme dech,“ mě fakt dojalo – jen poprvé.

Ale zpět k perličkám z domova. Televizní předpověď počasí – taky dobrá a moderní disciplína. Půl minuty se dozvídáte, že předpověď počasí bude, pak následují tři minuty tlachání o tom, jak a kde dnes bylo, což je, myslím si, každému docela k prdu, minutu trvá jak bude zítra a pozítří, což jedině beru, ale minutový výhled na další dny až týden, je vám schopen stejně dobře odhadnout každý průměrně zdatný revmatik nebo moje koleno.

A pak si vemte tu zprávařskou nudu, když nikde ve světě neřádí tornádo, nesrazily se vlaky, nevybuchla žádná bomba a neřeší se fikaný politik, je příšerná. To se pak z čista jasna vylíhnou hrdinné akce typu slaňování kočičky z vysoké větvičky, nebo po dešti záchranná akce prokřehlé žabičky z rybníčka pana Pěničky. Proč? Protože vyhrazený čas večerního zpravodajství se přece musí dodržet! A já bych se o tolik raději díval třeba na neposedná reklamní koťátka z proutěného košíku. 

Rozhodně ne na obrovské bilboardy kolem silnic, v poslední době zvláště na ten, který nás všude možně láká ke koupi toaletního papíru za 44,90. Považte, za tak málo, no nekupte to! Hned do toho marketu vlezte! To přece musí být pecka, vytírat se za tak výhodnou cenu! Národ se nechá zblbnout jednou reklamou! Vždyť ten nadstandardní zážitek potom… Ale k poentě toho: Snad nejsem jediný, který když si toaleťák kupuje, zakrývá ho potravinami jinými. To však, zdá se, provádím přehnaně stydlivě. Svět vykročil reklamními mílovými kroky vpřed a svými činy dává jasně najevo, že mu o cudnost rozhodně nejde.

Nakonec to, co mě žere nejvíc. Znevažování slovesa milovat! Uvádím pravdivý přiklad z vedlejšího stolu důchodců v jídelně při obědě, odkud slýchávám, jak sedmdesátiletý Jirka miluje svíčkovou a jeho starší kamarád Pepa zase miluje šunkofleky. Jedná se mi o to, jak promptně se tito kmeti přizpůsobili nepřemýšlivé mluvě mladých. Mohl by mi někdo z žen říct, jak se jim líbí pochvala od partnera, který jí  při obědě sdělí, jak moc miluje jejího králíka na smetaně, večer jí stejně milostně pochválí chlupaté knedlíky a pak pomiluje ji? Chápete? Žvanec a manželka na stejné úrovni. Dneska se totiž miluje už úplně všechno! Bosá chůze, nakupování, letní déšť, sníh, horko, koupání, běhání, vaření, opalování, když mi hladí tramena a cokoli jiného, takže jenom já jsem zase jiný, velice podezřelý. Protože: Já se rád dívám na západ slunce, líbí se mi na ženách kratší vlasy, moc mi chutná krupicová kaše a kakao, jsem nadšený z procházky po pláži, ale proboha, nikdy bych si žádný talíř nevzal do postele! Natož abych se tam s ním muchloval!       

Říkáte si, že snad není zas až tak zle, že přes tyto i jiné podivné slovní manýry se dá přenést a přizpůsobení čemukoli nedělá většině z nás potíže? Však právě! Většině a čemukoliv, a to je zlé! Stupidními televizními soutěžemi s profláknutými hereckými ksichty a jejich samolibými hláškami to začíná, a skončí to čím? Že si televizi můžu kdykoli přepnout, vypnout? Můžu, ale platím ji! To opravdu chcete? Plytké seriály, které pokračují jenom proto, aby se jim říkalo nekonečné? Brodit se v marastu nevkusu, chtěné podřízenosti a snížené soudnosti? Netečně pozorovat nástup povrchnosti, zánik hrdosti, absenci rozumu?

A co takhle začít od píky? Od snahy mluvit spisovně a zřetelně, přes rozumné chování k logickému přemýšlení, odhodlání ozvat se, když budeme mít pochybnosti? Stát si za svým názorem, se tomu říká, zapomněli jsme snad? Když nám totiž bude pořád všechno jedno, když se budeme jenom pořád podřizovat, abychom se jednou a již brzy nedivili, jak jsme dopadli - poraženi vlastní hloupostí a neschopností.