Jak na to, aby vás chtěla

Třída Karlových spolužáků neorganizuje studentské srazy po pěti letech jak bývá zvyklostí, ale každý rok a na různých místech. Třeba vloni v Praze, jindy zas v jižních Čechách, letos blíž k Moravě, takže podle lokality je třídní osazenstvo pokaždé mírně proměnlivé.

A nevěřili byste, jak je tomu ku prospěchu. Ikdyž Karel nepatřil mezi studentské skvosty a mezi zdravé jádro také ne, nevynechal jediné setkání. Flexibilita jeho zaměstnání mu pravidelnou účast umožňovala a zájem o tamější přírodu bere jako rovnoměrnou součást zábavných vzpomínkových večerů. Ano, Karel je turista a rád skloubí příjemné s užitečným, přátelské posezení s toulky po okolí.

Toho roku v Adamově u Brna tomu nebylo jinak. Poté, co si prohlídl Macochu a stihl i krátkou procházku Brnem, se těšil na obyčejný smažený sýr, pár dvojek červenýho, nějaký ten zdvořilý taneček a možná tam narazí na někoho pozapomenutého. Jak už se mu několikrát stalo, méně srazuaktivní kolegy po více než sedmi, osmi letech nepoznával. Na vině nemusela být jenom jeho zapomnětlivost, ale i měnlivé proporce spolužáků. Někdo ztloustl, jiný zhubnul, někdo stihl obojí a nedej bože, když si spolužačka provedla s účesem něco nepochopitelného a v dobrém úmyslu dotáhla do prapodivného konce i oděvní zevnějšek. Karel si už za ta léta stanovil jistá pravidla, mezi která nepatřil zájem o někoho, koho nepoznal. To pro jistotu. Poučen událostí před osmi lety, by se dalších trapasů rád vyvaroval a také o zábavu se už nikdy nepokusí. Možná si to pamatoval už jenom on, ale to víte, jistoty není nazbyt nikdy. A vlastně mu to tak i vyhovovalo.

Co vlastně se tehdy tak pamětného stalo? Jenom byl nařčen z toho, že by zábavě prospěl nejvíc tím, kdyby se o ni nepokoušel. Ano, až takhle nejapné to bylo - to zarazí, to urazí! Zapřísahal se tak, že od něj už žádná aktivita nikdy nevzejde. Příležitost obdobného okomentování si od moudrých spolužáků může vyslechnout i někdo jiný. Toho krutého dne nepochopení Karlových myšlenek nevyburcovalo polemiku, natož pochopení, ale nejapné osočení, že se mu snad zadrhl mozek a ten ikdyž se náhodou probere, tak jenom na chvíli a stejně je pořád v křeči. A to jste měli slyšet ten hurónský smích!

Jak vidno, Karel byl splachovací a nezanevřel na nikoho, jen byl opatrný a od ostatních se rozumně distancoval. Pozdravil se však se všemi a když už si ho někdo vyhlídl, tak vedl běžné rozhovory o práci, o sportu, o politickém dění také jenom okrajově, decentně. Ano, opět pro tu jeho jistotu. Připil si s každým, nesmál se přehnaně, ale ani nemračil, takže každým srazem proplouval velmi elegantně.

Toto své přesvědčení neopustil ani po rázně ukončeném povídání se spolužákem Markem, který začal vtíravě sondovat a pak si Karla i dobírat, proč je stále ještě bezdětný a svobodným mládencem. O Markově tatíkovské nadřazenosti, omezenosti a netaktnosti svědčilo i to, že se za ním nepřišel k baru skleničkově usmířit, jak už se to na podobných akcích obvykle dělává. Ale Karlovi to bylo jedno, vždyť o svých spolužácích si nedělal přehnaně chápavé iluze už léta. O jednoho nezdvořáka víc nebo míň, to ho nerozhodí, jeden panák na spláchnutí hořkosti si dopřeje rád i sám.

„Je hrozný, co?“ ozve se najednou z vedlejší barové stoličky a Karel zrozpačití. Nevěděl totiž, na co přesně se žena vedle něj ptá. Nejdřív ho napadlo, že myslí Marka, protože je mohla sledovat, ale to by musela být spolužačka. Jenomže její hezoučká tvář mu nic neříkala. Pak se nejspíš jedná o místní děvu, hledající zbloudilou, osaměle vyhlížející noční souložní oběť. Takže co? Někdo takový musí mít na mysli jedině pití. No výborně, tak k tomuhle ses dnes dopracoval, dochází Karlovi, který Miss Děvku ještě nikdy neměl.

„Ani ne, chutná normálně,“ vsadí na pití před sebou.

„Ale ne, myslím tamtoho, ty jeho kecy. Ve skupině ho už nemohl nikdo vystát, tak si našel tebe,“ což Karla zase zneklidnilo a hned dvakrát. Komplikace, že hodnotí Marka a údiv nad tím, že mu někdo neznámý, byť se jednalo o osobu nepochybně pochybného smýšlení a věkově přibližně nastejno, začala tykat.

„A my se jako známe?“ neodpustil si barově denně vyřčenou formulaci a neznámá se bavila.

„Je fakt, že na srazy nechodím, vlastně jsem byla na prvním nebo druhém a pak až teď, ale známe se“ a nezapomněla se mile pousmát. Ne, nebylo to nic platné, Karel tápal dál. Musel si však připustit, že zaškatulkování pofiderní existence se hodně zatřáslo. Nic netuší, nechce žádné faux paux, proto bez jasného promyšlení nehádá, nic nenaznačí.

„To těžko, to bych si pamatoval“ je s úvahou hotov a objednává si další skleničku.

„Ty mě fakt na nic nepozveš, Karle Slezáku?“ diví se jeho samozvaná společnice a neodolatelně se zaculí. Bože, to je ale hérečka! A taky vtěrka jedna neúnavná! Jestli si myslí, že zrovna mě dojme tím, že zaslechla moje jméno a tím se ke mně hodlá vetřít, tak to se teda šeredně plete! Ale protože nechtěl být pro nikoho za skrblíka, zhluboka vydechnul a číšníkovi odevzdaně pokynul – jen tak pro jistotu.

„Tak na opětovné tykání, Karle. Já jsem Pavla,“ ujala se přípitku. Á sakra, hrklo v něm. Pavla! Že by opravdu ta Pavla? Ta? To není možné! Dech se mu zastavil, zahleděl se, zorničky se rozšířily, oněměl. Jednu Pavlu přece zná – znal! A jestli to byla přesně ta Pavla, jaká se mu vybavila, tak, tak…v krku má najednou vyschlo jak na výstavě kaktusů.

„Tak přece jenom - poznáváš mě!“ vyčetla mu z překvapeného výrazu tváře a Karel přitakal. Bože! Jak by nemohl! Vždyť Pavla pro něj byla na škole modlou, absolutně nedostižným stvořením, které když se odhodlal pozdravit, byl na vrcholu blaha. Na víc neměl, na kloudnou větu si netroufal. Ba co víc, některé její odpovědi na pozdrav, dokonce intonaci i prostředí, je schopen si vybavit dodnes. Byla v tom víc než zamilovanost, byla pro něj něčím daleko mocnějším. Možná to zní úchylně, ale přijal ji jako vysněnou bohyni, sám sebe přesvědčil, že to je právě to maximum, pro které stojí za to obdivovat a žít.

Povídalo se o ní, že chodí s nějakým vojákem, což pro Karla, smýšlejícího mimo realitu, nebyla znalost nijak zásadní, ale dosti nápadníků to odradilo. A světe div se, zrovna teď ho přesně ta samá šťabajzna nejenom první oslovila, ale dokonce se s ním chce i bavit! Proč ale? Pro skleničku whisky snad, kterou si vyloudila? Nebo že by ji současný Karel až tolik zajímal, že si k němu přisedla? Nevěděl co na to říct. Kdepak, Pavla byla pro Karla hotovým výplachem oka – nečekaným, rázným, důkladným, tentokráte však naprosto reálným. A z takového šoku se rychle neprobírá.

„Tak jo, Pavlo. Povídej, jak se máš?“ vysoukal ze sebe tu nejzdvořilejší a nejméně originálnější větu. Ale i za tu byl v momentálním stavu, kdy mu teskno, stydno a přiopilo bylo, velice rád.

No a Pavla povídala. O škole, o práci, o další práci. O manželovi, dětech, o dalším manželovi, o dalších dětech, o rozvodech. Pro chlapa téma nic moc, ale když mluvila, ba přímo básnila, tak mile, srozumitelně, poutavě! A co teprve, když si svou neposlušnou a dlouhou černou ofinu neustále zastrkávala za ucho! Aby Karel na Pavlu pořád necivěl, pohledy se snažil omezit pouze na tyto sexy ledabyle posuňkově vlasové chvilky. Občas se pousmál, podotknul dvě, tři slova, nic víc. A taky leštil skleničku a zadržoval močení.

Někdo jiný by aspoň přemýšlel jak na ni a přemýšlel co bude pak, až skočí na jeho svádící udičku, jenomže Karel si vybavil pouze kreslený vtip, v kterém zdravotně dosti zdecimovaný senior nabízí své vyhlídnuté kořisti prohlídku domácích léků, francouzských holí a elastických punčoch.  

„To jsem nevěděla, že jsi tak fajn a víš, že se mi s tebou moc hezky povídá? Žádné dvojsmysly, nadbíhání, dotěrnost a trapnost, neuvěřitelné! Ani nevíš, jak se mi hnusí všichni ti, kteří mě svlíkají pohledem, obdivují moji postavu, šaty a já nevím co ještě. Ty rozhodně nevypadáš jako slintací úchyl a šukací omezenec už vůbec ne. Tak by mě zajímalo, o co ti jde? Jsi snad teplej?“

A Karel, který se pořád ještě nepřesunul z nedostižných výšin na zem, jenom pokrčil rameny. Tím přece nic nezkazí. To, že mu právě teď jde nejvíc o to, odporoučet se na záchod, taktně zamlčel. Nepřiznal ani to, že nemá žádnou sbírku známek a motýlů a výběr léků jenom trapně malý. Proto raději mlčel.

„Tak mě napadá, proč bys měl být jiný. Že ty chceš taky sex? Ale vždyť na to jdeš úplně jinak! Vlastně nijak! To já jen abych věděla, víš?“ a svůdně na něj zamrkala. A co na to Karel? No co by? Opět jen tak rozpačitě hýbnul rameny, zase jen tak pro jistotu…