Jak jsem maloval

Prý píšu bláboly. Fajn, neříkám, že z mého pisálkovství by si literární kritik sedl na prdel, ale kolik těchto znalců nás tady čte, že jo? Dobře, takže i dnes to bude blábolení, ale kdyby se tomu někdo zasmál, rozhodně by to nebyl marný pokus.

Byla sobota ráno a na rozdíl od ostatních čumilů jsem chropyňský šedý dým, který se kolem nás valil jednou blíž, pak zas dál, pozoroval zcela bez obav. Já měl jiné starosti, já se chystal malovat.

Vždyť jenom kuchyni a chodbu, namítnul by posměváček, ale když ono se jedná o poměrně velkou kuchyni a dlouhou chodbu a celkem dva nátěry, přitom si ani nesmět otevřít začouzené okno. No chtěl bych poznat toho, kdo by se mnou měnil.

Zapomeňte na lehkonohý balet na štaflích, ty moje nebyly klasické dřevěné ani moderní z hliníku, které by s lehkostí a šarmem na dvou prstíčkách přenesla i chrabrá stařenka, ty  schůdky byly tchánovy. Jsou natolik bytelné, že by si na ně bez obav sedl i slon v cirkuse, odkud by je po šapitó přenášeli dva naducaní pomocníci. Nahoru se sice jde po dřevěných stupátkách a horní plocha, na které jsem si pokládal kbelík s barvou, je také klamavě pouze dřevěná, ale to všechno leží naprosto důvtipně na železech.

Na moji nohu velikosti 45 byly pryčny tak úzké, že jsem o sebe zakopával a po každé otáčce balancoval na pokraji pádu a smrti, neboť rozený, ani úsilím vydřený artista, rozhodně nejsem. Po zralé úvaze jsem se tak rozhodl pro pouhé ponožky. Přes ně jsem sice po čase cítil to deroucí se lepivé vlhko, které jsem získal ťapkáním po barvou flekaté papírové podlaze při přenášení schůdků, ale nic to nebylo proti tomu, jaké parno jsem měl v rozkroku. Nevětráno, vydýcháno, ale ve slipech malování zamítnuto. To víte, okenní žaluzie se musely kvůli cákancům vytáhnout a proč pouštět úchylnou fantazii přilehlému sousedství při pozorování obnaženého nemotory v prapodivných pozicích, že?

Opravdu naštvaný jsem byl ale na to, jak se strop, znatelně pokryt nejméně 15ti nátěry, po přejetí válečkem neustále odlepoval. Já z toho soptil, tyto mapy ručně uhlazoval a radostí byl celý bez sebe. Záda mě začala bolet, loket z únavného natahování taky a do toho to neustálé přenášení… No nebyl já jsem za to po zásluze potrestán?

Já měl totiž starší tepláky s utahovací gumičkou vespod a jak jsem je měl mírně utáhnuté, tak na nich vzniklo oko, které se při jednom slézacím manévru o cosi na třetích schodku zašprajclo. Tělo tak pokračovalo v pohybu dolů, zato zadržené noze se ze spáru gumičkového oka nechtělo. Výsledkem toho všeho byl neodkladný pád tlamný a jestli si škarohlídi myslí, že se na mě kbelík s barvou vylil a celého mě dodělaly cirkusové schůdky, tak bohužel. Ty nebyly z Ikey, ty se sotva hnuly a kbelík na nich jenom nesměle zavrávoral.

Se závistivým povzdechnutím se mi ihned vybavila televizní reklama, jak v ní maluje ona a on. Rozšafně zamilované úsměvy, veselá písnička, plandavé košile s pracovně vyhrnutými rukávy, vzájemně si matlající barevné šmouhy po tvářích, co vteřina, to pohoda.

Tak zrovna takhle to u nás vůbec nevypadalo. Sice se ozval smích, ale škodolibý, že prý co hledám na zemi, když strop je nahoře.

„Tak to vidíte dětičky, kdybyste mě neměly, tak se ani nezasmějete,“ kdo ví, odkud se ve mně vzalo cosi jako pokus o humor.

„Počkej, počkej, vyfotím tě,“ ozvalo se dítko a asi vědělo proč. Fotí totiž jenom tehdy, když to opravdu stojí za to. Ale já té mojí děvence ukážu, já se z toho potlučeného ksichtu hnedle dostanu a fotka bude pěkná! Najednou cvak cvak! I úsměv jsem stihnul.

„Vypadáš tam blbě!“ sdělila mi fotografka.

„Ukaž?“ nechtěl jsem uvěřit.

„Pozdě, už jsem tě smazala.“

Já fakt nevím, asi je to nějaká puberťácká móda nebo úchylka či co, fotit, mazat a tak pořád dokola a samozřejmě, že nejvíc to postihuje mě. Protože vyfocený já jsem tolikrát, ale svých fotek, které přečkaly pět vteřin, bych se na prstech jedné ruky dopočítal.

Asi se budu muset smířit s tím, že vlastní fotografie už nikdy nebudu hoden. Ještě, že existuje zrcadlo.

„A jinak jsi v pořádku? Neuhodil ses do hlavy?“ starostlivuje se o mně dcerka. A to mě překvapilo, to potěší. Na fotku sice nemám nárok, avšak dobré srdce má. Po tatínkovi.

„Já jen, žes neměl nic na hlavě, žádnou ochranu nebo tak něco, to bych tě nevymazala.“

Aha, tak tak je to! S kastrólem na hlavě by fotka stála za to, ale bez ochrany už zase ne. No ještě že to vím.

„ A že byste mi třeba vyrobily aspoň pořádnou malířskou papírovou čepici, to vás ani nenapadne, co?“

„Cože? A to se jako dělá z čeho a jak?“ koukaly na mě dětičky zoufale, asi tak jako jako žíznivý na topinky.

„Tak asi z čeho, když je to papírová čepice, co myslíte? Že vy to neumíte, co?“

„A ty snad ano?“

„To víte že jo. A by snad ne, všechno najdete na internetu. Určitě to bude na stejné stránce, jak jsem hledal – jak si sám vymalovat a jak si uvázat kravatu. Dal jsem si ji do oblíbených.“

Už tehdy jsem zřejmě tušil, že brzy budu potřebovat další radu a to - jak si po vymalování uvázat mašli.

Samozřejmě, že jsem se ochranné čepice nedočkal, vždyť to jsou umělci každým coulem po mně, ale pracovat jsem musel dál. Menším štětcem jsem domalovával hrany, rohy a kolem zásuvek. A najednou jsem se lekl. Se nedivte, si představte, když máte v ruce štětku a v pohodě jí objíždíte. No a z nenadání vás z toho vyruší manželka, že jo? Situace nic moc, ale ustál jsem ji. Tedy, alespoň prozatím.

„Ale tatínek zásuvky vždycky odšrouboval,“ ozvala se mi za zády a já nic.

„Šetřil tím uklízecí práci maminky,“ pokračovala.

„To byly tehdy úplně jiné zásuvky. Tyto oddělat nejdou!“ odsekl jsem, ale doutnal dál.

„A kdybych si přece jenom nevěděl s něčím rady, řekl bych si o ni panu Lórencovi!“

Viděl jsem na ní, jak výtku těžce zpracovává, jak jí jazyk těžkne pod nánosem toho, kolik by mi toho radilka Lórencová ještě ráda řekla, tolik mě poučila. Naštěstí se pod mým pohledem zmohla už jenom na kritiku podstropního předělu mezi barvou polarově bílou a citrónově žlutou, že nechtěla žádné vlnobití, ale klidné moře. Ale i to málo mi stačilo, abych si při pohledu z okna na kouř pomyslel něco o tom, jestli by pro příště nebylo lepší vyhořet než malovat.

Říká se o mně, že když něco pořádného občas udělám, že se s tím vychloubám a vystačím krmit ostatní hodně dlouho. To až tak nepopírám, něco na tom pravdy je. Nyní to ještě zviditelňuji tím, že k tomu přidávám ještě tento blog. Ale na druhý, malovací se určitě netěšte, protože žádný další nebude. Žena mě sice nakonec musela pochválit, hlavně když vzala v potaz ušetřené peníze, ale to ještě netuší, že s nimi mám jiné plány. S tím nejklidnějším srdcem je obětuji na malování příští, pro profesionálního malíře pokojů, co bude mít originál malířskou čepici.