Já to mám doma taky

„No to snad není možný, jako by na nás byli všichni domluvení!“ rozčiluje se Karel hned po návštěvě obchodu s nábytkem. „Co je? Co se děje? Co tě tak naštvalo?“ nechápe manželka.

„Neříkej, že sis nevšimla toho, jak si z nás ty prodavačky utahují!“ a rád svou ženu zasvětí do toho, proč si v obchodě připadá jak pro srandu králíkům.

„Jen si vzpomeň na minulý týden, to jsme sháněli do ložnice tu matraci. Letní, zimní, tenčí, tlustší, té a pak zas tamté firmy a v momentě, kdy jsme váhali, se prodavačka vytasila s tím, že tahle je bezvadná, že přesně tu samou má doma taky. No a jak to dopadlo v obchodě, kde jsme vybírali plovoucí podlahu? Úplně stejně, miláčku! Že tohleto bude výborná volba, protože ona, paní prodavačka si ji zrovna nedávno koupila taky. A dnešek si snad pamatuješ, ne?“

„No jo, a víš že máš pravdu? Že přesně tu samou komodu z buku má doma taky. No to mě podrž, ona to fakt řekla!“ začíná být Karlova manželka v obraze. „Neskutečné, jak jsi všímavý, a mně to dochází až teď.“

„No, všímavý, dejme tomu, žes mě za ta léta naučila víc poslouchat, ale k věci. Nemyslím si, že je to jenom náhoda, ale jejich prodejní strategie, chápeš? Tak oni lámají nerozhodné zákazníky a přitom si neuvědomují, jak je to trapné. Jenomže toho si všimnou jenom ti, kteří objíždějí nábytky tak často jako my. A že jim na to skáčeme, co?“

„No právě!“ souhlasí manželka.

„A víš co bych udělal nejradši? Až nám jedna taková prodavačská povídalka bude tvrdit, že to má doma, ať nás přesvědčí. Fakt, klidně bych se k ní a takhle sprostě pozval na návštěvu, tam ať nám ukáže, že nekecá. Co myslíš?“

„Šílíš? Prosím tě nedělej to, tohleto ani náhodou, to bych se hanbou propadla. Ale pravda je, že lhát se nemá. Ta by ale koukala, panečku!“

„Však právě! To si piš, ta by čuměla jak bodyguard po vajíčku! Jenom postrašit by ji stačilo a viděla bys, co by to s ní udělalo! Sami však víme, že uvažujeme jenom v teoretické rovině, takže smůla a co tam máme příště? Jo, ten gauč do obýváku sháníme, takže tradá! Ale stejně si myslím, že to na nás zase zahrajou a já se neovládnu,“ a tajně doufal, že k neobvyklému pokusu by se žena zviklat dala.

„Myslíš? To já spíš věřím náhodě a ne nějakému propracovanému mafijnímu systému. Připouštím, že takhle zákazníky doťukávají, ale že by nás to potkalo hned čtyřikrát po sobě, to rozhodně ne. Do návštěvy k prodavačce sice nejdu, ale vsaď se, že gauč doma se tentokrát konat nebude. Já o to, že dvakrát posekám zahradu, ty o týden domácího uklízení, platí?“ navrhuje Karlovi.

„No ty si ale věříš, ale když myslíš, tak platí!“ Plácli si a uculovali se na sebe.

V prodejně s nábytkem byli jako většinou nejkrásnější, takže zase sami. Po chvilce prohlížení se jich ujal prodavač, což Karla zaskočilo. Jejich dosavadní zkušenosti byli jenom s ženami, takže mírný zádrhel hned v úvodu. Ale jestli se opravdu jedná o protežovanou prodejní strategii, nervózní být nemusí.

„Pořádně si ho prohlídněte, sedněte si, sáhněte si, materiál je příjemný, z povrchu vodou lehce stíratelný, zrovna ho máme v akci…“ ale gauč, na kterém dřepěl doma, to nebyl. A když ani ten s výraznou slevou jenom proto, že se jednalo o poslední kus, Karel zneklidněl. Tak ani tento není ten pravý, fešáku? diví se a manželka byla na koni. Vidina týdne bez úklidu pro ni začínala mít reálné obrysy. No tak schválně, kterýpak gauč to bude, když ne ten třetí a čtvrtý je tak ošklivý? v duchu se manželovi posmívala. Já jen, že jich už moc nezbývá, pohlédla na hodinky a pak lišácky mrkla na Karla. Copak mu tím asi chtěla naznačit?

„A co tamten ta v rohu?“ nevzdává se.

„Jistě, výborný výběr, je sice trochu dražší, ale ovšem ta kvalita! Na omak velmi hebký materiál, je rozkládací a dva polštářky jsou v ceně“ a dál už neřekl nic. K čertu s tebou chlape, tak kdypak to na nás vybalíš? Neříkej, že zrovna ty jsi jiný, nezotročený! přemítá se Karlovi v hlavě.

„Co myslíš drahá, líbí se ti?“ nevzdává to.

„Já ti nevím, drahý. A není moc velký? Vejdeme se nám?“ pobaveně svůj zájem přehrávají a pikolík měří, rozměry potěšily, manželé se rozmýšlejí, váhají. Minutu, dvě, pořád si něco špitají. Oběma je jasné, že teď nebo nikdy. Jejich rivalita se dostává až do extrému, kdy sami nevědí, jestli jim jde víc o koupi nebo o vyhrání sázky. A pak najednou…

„No, asi bych vám to neměl říkat, …“ a dvojice okamžitě ztichla. No ne, že by se konečně odhodlal? „… já jen, že na mě je hodně drahý, ale…“ leze to z něj jak z tuby dva roky stará zubní pasta.

Tak co, bude něco? Vymáčkne se ten ostýchavec? Nikdo ho nikdy očima, ušima, nehltal víc.

„… no prostě, já si ho dovolit nemůžu, ale kamarád (zřejmě lepší prodavač,) ke kterému chodívám na návštěvy ho má a sedět na něm byste mohli hodiny, protože si v něm připadáte jako v bavlnce.“ A bylo to venku! No proto! Že mu to ale trvalo, takhle zákazníky natahovat, s naporučeným pracovním záměrem se vykoktat na poslední chvíli.

Kupující se na sebe podívali a jako na povel se dali do smíchu, čímž prodavače uvedli do ještě větších rozpaků. Nikdy se nedozvěděl důvod, co řekl tak zábavného. A to ještě netušil, že ho ušetřili, jak byli v dobrém rozmaru, vyslovením přání vnutit se ke kamarádovi na návštěvu.

Takže jak? Koupili nebo nekoupili gauč naši hrdinové? A hlavně: Kdo vyhrál sázku? Karel tvrdí, že rozhodně on, jenomže tu byl problém v podobě úplně stejného smýšlení jeho ženy. Vždyť sázka byla o tom, že gauč bude mít doma prodavač a ne jeho známý! No vypekl s nimi, opravdu hezky. Možná by bylo nejlepší, aby příběh skončil smírem a co nejromantičtěji, takže jak to sami chtěli. Karel bude uklízet a manželka sekat zahradu.  

Inspirováno zmínkou v knize Jitky Gotterové: Lidé jsou různí.