Já jdu - na spartakiádu!

Strejda učil učně. A v 80. letech se bohužel nevyhnul ani nacvičování spartakiády. Proč zrovna já? kladl si otázku. Tělocvik, zeměpis, pracovní vyučování, proč ne, ale tohleto? On, chlap bez citu pro pořádek, pro detail,

bez špetky kreativity pro cokoli, s nulovým hudebním talentem. Zrovna on že by měl někoho autoritativně vést, nacvičovat, radit někomu, pilovat spartakiádní sestavu? Kohokoli jiného a s vydatnou pomocí boží snad, ale kočírovat smečku učňovských pobertů se stejným cvičebním odhodláním a postojem k poslušnosti jako jejich vyučující - to nemůže dobře dopadnout!

Ále dopadlo! Přes všechno utrpení jeho, jejich, kdy se jeho kolegyně předháněly v řešení, jestli se v části 5, oddíle A má sedat na tři, čtyři nebo už na jedna, dva, to zdárně přežil on i jeho banda budižkničemů. Kdyby jenom to, dokonce se do Prahy na Strahov dostali! Sice ne s ansámblem jeho, ale se skupinou puntičkářské kolegyně, která se ze zarputilého nacvičování zhroutila, uštvala se do nemoci. Ale bylo to tam, byli tam!

Něco takového se musí oslavit, sdělila mu kolegyně Jarka a na mysli měla nesmělou dvojku červenýho krátce po vyučování. Ale strejda Aleš nikoli, ten se nechtěného úspěchu zhostil mnohem příkladněji a ožral se jak ten dobytek. Jako by to snad měla být jeho poslední životní kratochvíle, protože nevěřil, že to s učňovským stádem v Praze ve zdraví přežije. Učni totiž cvičili s tyčemi.

Ubytování po 30 – 50 lidech v tělocvičně nevěstilo mimořádný komfort a od toho se přirozeně odvíjelo vše ostatní. Na chodbě dva záchody, které v lidském stavu vydržely sotva jeden den a den ode dne bylo hůř, protože když došel toaleťák, záchod se ucpal už dokonale. Rovněž pach po půlstovce zpocených lidí v tělocvičně jen tak nevyvětráš, bez oken tím spíš, polovinu z nich chrápat neodnaučíš a dodržovat přijatelný noční klid už vůbec ne.

Aby byl toho všeho strejda aspoň trochu uchráněn, ustal si na chodbě. A jak jinak než na spartakiádním lehátku. Sice byl mimo aktuální dění, ale určitě ne zcela mimo mísu. Svým soukromničením si hlavně vůbec nepomohl, protože příchody a odchody na záchod nebyly v noci zrovna ojedinělé a tiché už vůbec ne. A co víc, záchodové dveře nedovíraly.

Nuž a co teprve návraty svěřenců z víru velkoměsta na které měl dohlížet a zapisovat do knihy vycházek? S tím si poradil typicky po svém - dohlížel na ně tak, že je přehlížel, takže vést knihu nebylo potřeba. Vždyť dochvilnému návratu ve čtyři ráno, když budíček na nácvik byl také ve čtyři, se nedalo nic vytknout. Tito noční cvičenci pro něj byli naprosto ideální – poskytovali mu nejenom radost z příchodu bez újmy na zdraví, ale také pro něj nepředstavovali žádnou večerní a noční přítěž. Ne jako všichni ti ostatní, trapně disciplinovaní a zodpovědní.

Postupem času sice byli noční hýřivci čím dál více ospalejší, stále přiopilí až k úplně ničemu, takže se u nich záhy projevil nedostatek elánu až spánek, ale nastupující dav je vždy úspěšně skryl a na ploše je vždycky někdo ke cvičební činnosti rázně popostrčil.

Jenomže ideálně na tom nebyli ani ti odpočatí, kteří prožívali nejhorší časy během nástupu při čekání ke vstupu na stadión, kdy se šíleně nudili. Ano, až dvouhodinové seřazování v příznačně pojmenované Dlouhé ulici čtyři kilometry dlouhé, obstojně zamává s psychikou i mladého a snaživého jedince.

Tvořiví učni si však zábavu pokaždé našli. Co na tom, že zrovna nepříliš žádanou. Vždyť vyškrabávat tyčemi tramvajové koleje bylo tak vzrušující! Avšak nejlíp na tom byli ti šťastlivci, kteří přešlapovali zrovna v blízkosti zahradních plotů a kamenných zídek - těm se nuda zaháněla vskutku nejpestřeji. Z pracovních hodin namachrovaní středoškoláci tak podebrali požehnaně metrů kolejnic, odpárali přehršel plotů a na kousky odpreparovali nejednu zahradní okrasnou zídku. Ku neutuchající potěše majitelů, samozřejmě. Kdepak, na spartakiádníky si nikdo jen tak nepřide! Když chtějí spartakiádu, tak ať to stojí, co to stojí - nebo spíš už nestojí. (ty zídky)

O názornou vizitku nepřišly zkrátka ani ubytovací prostory. Nejdřív hromádka zdiva, později šlápotami všude rozšlapaná bělistvost ujišťovalla o tom, že dveřní futra s tyčovou konfrontací neobstála. A to zcela jednoznačně. Těžko říct, proč právě vydlabávání bylo ve studentské oblibě, avšak ke zmírnění této neutuchající pracovní tvořivosti se zdá, a rovněž zcela jednoznačně, že tato nevyžádaná činnost byla velmi odborně poskytnuta. Svědčilo o tom to, že kolem zásuvek byly patrné ne stopy po mohutných tyčích, ale po nástroji mnohem vhodnějším - kapesním nožíku, který rovněž znamenitě obstál i při páracích úpravách vyfasovaného ložního prádla a pružně příšerných lehátek. Když na to nestačily pouhé ruce a úsporná spací plocha k výzdobě tolik lákala.

Pak už to odneslo jenom linoleum s lepivým vším, protože barel s brómovým čajem netěsnil a vytrvale kapal. Svou krášlící podstatou vzaly za své už jenom papírové tapety, hojnost zničených svítidel a už vzpomínaná sociální zařízení, která si svou návštěvní daň vybrala měrou páchnoucí a vrchovatou - a to doslova. Nebo si snad někdo myslí, že zrovna nelítostné tyčové souboje po vzoru Hvězdných válek jdou provozovat bez majetkové újmy poblíž? Chtěl bych poznat toho nesouhlasného chytráka, zasmát se jeho ohleduplně vedené, marné bojové snaze.

Nevědomky jsem tak přišel na to, proč se spartakiáda opakovala vždycky až po pěti letech. To byla totiž právě tak akorát doba, aby se vše poškozené a zničené zase dalo do všespartakiádního pořádku – dalším nadějným cvičencům vstříc!