Já bych raději bral tu pětku, paní učitelko

O tom, jak moc jsou některé děti líné, mě ujistil nedávný příklad ze školy. Dvanáctiletý školák neuměl básničku, tak dostal od hodné paní učitelky na výběr:  "Že se to Pepíčku do zítřka naučíš, viď že jo? Nebo bych ti musela dát pětku!" Překvapivou odpověď máte v nadpisu.

Celý týden poslouchám v rádiu písničkovou poznávací soutěž, samozřejmě že o ceny. Většinou soutěžící ztroskotají na první nebo druhé písničce. Nechápu nehoráznou odvahu těchto pokušitelů, se svými neznalostmi do rádia vůbec zavolat. Jen tak si říkám, proč nebyla v takové míře možnost podobných soutěží před více než pětadvaceti lety. Nechci se chvástat, ale to jsem hudebně vcelku obstojně válel. Accept, Nazareth, Slade, Urriah Heep, Metallica, Rolling Stones, z trochu jiného soudku Styx, Pink Floyd, Smokie, Status Quo nebo Kings. Ne že bych tehdy znal všechny názvy písniček z aktuálních alb, ale neexistovalo si skupiny poplést.

Pokoušet štěstí s tím, že si hodně věřím je sice fajn věc, ale když není kde nic tu nic, tedy ani základní znalosti, neuspějete s tím nikde.

Zase nás zaplavila jakási ta Superstar, na kterou se může přihlásit úplně každý. A to je bohužel asi ten největší průser. Co tam některá individua předvádějí, je běs a hrůza. Samozřejmě, jsou i tací, kteří o sobě vědí že neumí zpívat a jdou si jenom exhibičně zašaškovat, daleko víc mi rozum začíná stávkovat nad těmi s egem až do oblak, kteří za nic na světě nejsou s to pochopit, že z nich žádná popová hvězda nikdy nebude, i kdyby se o to snažili, přáli a brečeli sebevíc.

Ani fotbalista Franta Rudla z Horní Dolní s nebetyčným odhodláním a v hospodě U Tří břízek s hubou na špacír jak sviňa, nikdy nesebere míč Messimu a se svým mančaftem neporazí ani okresní Houslice, natož Barcelonu, i kdyby pro ně bubnovaly tisíce afrických šamanů. 

Aspoň nadání, ctižádost, zdravé sebevědomí na cestě k úspěchu musí být, odhodlání a bezprostřední nabuzení s vírou v úspěch samozřejmostí, zato stydlivost a přehnaná uctivost a ohleduplnost se jaksi nenosí a ve sportu je stoprocentní sebevraždou.

Extrémním případem pokory a s nízkým sebevědomím nám může posloužit scéna z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, v které Jindřích Plachta hraje učitele a znalce entomologie. Nevěří si a kolegům stále tvrdí, že na profesůru stále nemá dostatek znalostí, že se toho musí ještě hodně učit. Ti jsou však jiného názoru a připraví na něj lest. Pošlou na něj zkušební komisi, kterou však Plachta pokládá za obyčejné návštěvníky se zájmem o jeho sbírku a tak nějak jim o té havěti povídá, nenechává se jimi zmást, neustále je opravuje, až mu najednou začnou říkat pane profesore. Nádherná scéna, která po duši pohladí snad každého.

V žádném případě nechci nikoho nutit do takového extrému, kdy by profesor přírodních věd měl podle zlomené hmyzí nožky poznat každého brouka, jeho stáří i s pohlavím, ale přece jenom si myslím, že dnešní mládež je laxnější než kdysi. Tím však skončím a dále nehodlám rozvádět z jednoho prostého důvodu. Když jsem byl mlád, chyběl mi nadhled dospělého, teď když jsem dospělým, nejsem dnešním školákem.      

Uvedu však zářný příklad nepatřičného sebevědomí, který jsem zažil na misi v Iráku, když jsem jel se sestřičkou k anglickým kolegům na náš společný, už třetí lékařský seminář. Nutno podotknout, že ona se anglicky učila dva měsíce a já si o sobě dodnes netroufám tvrdit, že umím anglicky. Extrémně těžký překlad bych nezvládl, byť slovíček znám poměrně dost, ale rozeznat je v té mluvené záplavě vět, mi dělá hrozné potíže. Proto pro mě bylo velkým překvapením, když mi potom u kafe řekla, že dnes už docela dobře rozuměla. Okamžitě to se mnou zacloumalo tak, jako by vedle mě vybuchla raketa, zadek mi povyskočil, že mít na sobě křídla a povolení k startu, vyletěl bych rychlostí, že bych dohnal i raketoplán Columbia, co ještě pořád brázdí po oběžné dráze. Jenže zpátky na zem, jenom kafe mi zaskočilo a že to jde, na to vemte jed. Jenom při tom musíte uslyšet sakra silný kafe!

No, říkám si, buď máš při sobě génia anebo jsi debil ty. A protože nejasnosti nemám rád, hodlal jsem to rozlousknout. Asi by to chtělo sestřičku ze slovíček nenápadně vyzkoušet, ale některé věci zaonačit prostě nejdou. No, možná nějaká intrikářská mrcha by to svedla, ale soudím, že i pro ni by to byl pěkně tvrdý oříšek. Mě však nenapadlo nic lepšího, než se jí zeptat na překlad toho nejvýraznějšího slova na poslední promítané stránce a tím bylo – conclusion:

Suverénně odpověděla, že tohle zrovna neví a já si vydatně oddechl. Ale jinak toho prý pochytila hodně. Á, vidíte? Pochytila, takže už ne že rozumí, ale už jenom chytá. Tak to mi stačilo, to už jsem byl schopen akceptovat, byť s odřenýma ušima. Třebaže to na první dojem nevypadalo, možná, že pro ni toto extempore bylo životním ponaučením. Ve zpěváckých televizních soutěžích se nejspíš neobjevila, přestože o sobě hrdě tvrdila, jak pěkně umí zpívat. A že jsem hvězdnou pěchotu sledoval velmi pečlivě!

Takže tak asi. Nebýt namyšlený, přehnaně sebevědomý, když skoro nic neumím. V opačném případě si věřit si, bojovat, ale být i soudný, když se neuspěje.

Třeba já kdybych se do něčeho dal, tak třeba chtěl napsat scénář, musel bych mít v hlavě jasný příběh, v poznámkách plno nápadů, před sebou děj a nebránit se možnostem ho neustále vylepšovat. Dále bych si přečetl aspoň úryvky několika zdařilých scénářů, stáhnul bych si scénáristických prográmek a hurá na to!

No jo, ale proč ten podmiňovací způsob?  Držte mi v soutěži pěsti, prosím… J