Infantilní slova sélebrit

Nemůžu si pomoct, ale to, co se odehrává při pořadech VIP prostřeno, mě chladným nenechá. Řeč nebude o vaření, ať si každý kuchtí jak umí a předvádí se podle libosti, mě zaráží jejich vyjadřování. Sice nebudu zcela konkrétní a moje nařčení neplatí všeobecně, ale výjimky jsou opravdu velmi zřídkavé. Vždyť dětinská mluva je tak nakažlivá…

Nazývat kafe kafíčkem, víno vínečkem a byt bytečkem, když je opravdu malý, se ještě dá snést, ale obrovskou flákotu masa masíčkem a polívku v množství pro celé poschodí polívčičkou se zeleninkou, už trochu překvapuje. Nezaostávají ani brambory, alias brambůrky v kastrůlku s kmínečkem k papáníčku, ale kdyby chtěl někdo toustíček nebo topinčičku s kůrčičkou do zlatovoučka propečenou, není problémeček.

K masíčku připravíme sosík, sosíček a aby byl závěrečný jahůdečkový dezertík úplný top, topík, topíček, použijeme na něj slaďoučký medíček. A kdyby se ještě podařila pěnová krustička, byla by to parádička.

Na pivečko jsem kupodivu zapomněl, ale to je klasika, to už zlidovělo. Nejvíc v tranzu jsem však byl z toho, jak Alice Bendová, no, já vím, „je to milá holka, ta Bendová,“ ale když řekla: Jé, oni tady mají krbíček a topí v něm dřevíčkem, v ten moment ji neomluví ani to, kdyby byla opatrovnicí dvaceti mimin a ne maminou jenom dvou.

Copak tam máme dál? Nic moc, jenom: Meníčko, porcička, králíček, kuřátko, stehýnko, prsíčka a cukříček. Šunčička, slaninka, rajčátko, broskvička, borůvčičky, domeček a klídeček. Výčet hrůzností ukončím opravdovými skvosty a to si fakt pořád nevymýšlím: Vidličička, záchodek a ke všemu nám bude hrát hudbička. Jestli tomuto trias někdo nerozumí anebo rovnou šílí, nedivím se. Také je pravděpodobné, že někdo zešílel už dřív, u již zmiňovaného dřevíčka do krbíčku.    

Možná by těm všem zdrobnělinovým fajnšmekrům něco pomohlo a já asi vím co. Aby na vlastní kůži zažili nebo si připomněli, jak surově to při bourání tun masa na jatkách každodenně vypadá. Na jak dlouho by asi pak zapomněli na to své voňavoučké masíčko s krustičkou?

Což takhle užít si chmelové brigády se vším všudy? S ranním mrazivým vstávání do zimy, trhačkou do zblbnutí nebo je libo strojové sklízení? Jo že odpoledne je vám při práci zase vedro? No to víte, pozdní léto. A co zádíčka a ručičky, dobrý? Nebolinkají? Že máte i rýmečku? No tak to už je skoro na sanitku! Jo tak, že by z toho nic nešlo, protože jste zvyklí vstávat až k obědu? A to byste se sami sobě divili, jak by to šlo, jak by to muselo jít! Sbohem a šáteček pivečko v pohodičce vypité!

A co taková bramborová, cibulová nebo cukrovořepová brigáda po třídenním čekání kvůli dešti? Pošušňáníčko k popukání! Jen račte a brambůrky se každému rázem změní na zkurvené brambory a slova cibulka a řepička už nikdo z přítomných nevysloví do konce života.

Jak jenom je mi příšerně odporná ta ňuňu mluva, ale s tím žádný pisálek nic nenadělá. O to víc mě překvapilo, přes to jejich neustálé zbožňování a milování jídla, jak se ze stejných, navíc ženských úst, vydere něco tak nečekaného: Těším se, až se pořádně nažeru!

Tak teď nevím, jak jim mám na závěr popřát: Nažerte se, obyčejně dobrou chuť nebo snad dobroučkou chutičku?