Hrdina

Karlovo manželství nebylo idylické. A které je, namítáte. Mlčení, hádky, zase klid před bouří a tak neustále dokola. Koho by to pořád takhle bavilo? Jak a kdy tomu bude konečně konec? Něčemu takovému jako:

„No tak mi řekni, co ty jsi za chlapa. Kdy naposledy jsi mi s něčím pomohl? Cos pro mě kdy udělal? Že uklidíš garáž, kde to vypadá jak v cigánově jsi slíbil, co ta žárovka, kterou vyměňuješ už půl roku, a tu složenku jsi už zaplatil? Že ještě ne? Ale co se tomu všemu vlastně divím, když jsi lajdák a budižkničema! Co já z tebe vlastně mám? Nic! Všechny nás tady jenom otravuješ, bordel děláš, smrdíš tu, žereš tu a sereš tu! A já? Uklízím po tobě, vařím ti, peru ti. Tvoje chrápání a hekání musím dennodenně poslouchat a když jdeš v noci na hajzl, budíš mě taky! Copak jsem povinna tohleto každý den, každou noc snášet? Takže si běž, klidně si táhni za tou svoji podařenou matinkou, ať si tě hýčká ona a sama si zkusí, jaké je s tebou terno! A hlavně se nevracej, dětem je to jedno a já budu jedině ráda, ty dobytku nevychovaný, co mi za žvanec ani nepoděkuješ!“ 

Marné bylo se s takovou soupeřkou přít, připomínat jí, že chovat se k živiteli rodiny zrovna takhle, je přinejmenším neslušné. Platí hypotéku, domácnost, dovolenou, cokoli! Samozřejmě, nekonfliktní Karel věděl, že není prototypem muže, který sotva přijde z práce, svou ženu pochválí, rozesměje, bez odmlouvání splní každé její přání, jako čiperka se vrhá do práce na zahradě a po večerech ve sklepě ku manželčině spokojenosti kutí zase nějaké překvapení. A jak jinak, v pelíšku svou nejdražší večer co večer vášnivě pomiluje a do sytosti uspokojí. Opravdu těžké je vzdorovat někomu, pro koho už pouhé smítko na zemi představuje bordel v baráku, neumytý hrníček ve dřezu je špína v celé kuchyni a hlasitější zavření dveří považuje za zločin nejvyššího kalibru. 

To věčné posměvačné ponižování, ustavičné deptání, vystupňovaný psychický teror, se dál snášet už nedal. Prosit o jídlo, doprošovat se o vyprání a žehlení, děkovat za to! Kdo jiný to takhle doma má? A to Karel do hospody ani jinam nechodil a z práce byl doma ve čtyři. No, možná i to bylo špatně, protože se nesčetněkrát dozvěděl, že doma smrdět celý den nemusí, že manželce naskočí husí kůže, jen co zašramotí klíče v zámku. Uf! Toho dne, kdy dostal Karel naloženo více než kdy jindy, nemohl jednat jinak. Nestáhl se do ulity, nedklidil do podkroví jako obvykle, z toho marastu musel pryč.

Posazení do svého milovaného auta, obvodové hlazení po volantu, procítěné vnímání jeho pravidelných vlnek, ho ale nezklidnilo hned. Má to v sobě, vře to v něm, neví co s tím. Zdeptaný, vysílený, stále v rozpoložení, kdy by neměl sedat ani na koně dětského nehybného zvířátkovského kolotoče, natož za volant. Přesto klíčkem otáčí, startuje. Projet se, vyvětrat se, uklidnit se. Daleko, kamkoli! Pomyslí na to, že právě to by se mělo posuzovat! Ne jedno pivo za volantem, ale měřítko na únavu, špatnou náladu a na stres ať někdo vynalezne! Ale on to riskne, musí pryč! Bylo by chybou nevyužít toho, že klíčky od auta mu tentokrát ta domácí fúrie sebrat nestihla, že o ně dnes bojovat nemusel.

Ani po ujetí pár desítek metrů se zázračné psychické uvolnění nekonalo. Na jemu tolik známé stopce sice nezastavuje nikdy, když je na hlavní čisto, ale teď jako by se vpravo vůbec nepodíval a vystačil si jen s periferním viděním. Také stmívání a jeho mírná krátkozrakost mu do not nehrála, takže klídek Karle, nařizoval si uvědoměle: Buď se budeš na cestu sakra soustředit, nebo hned u lesa zastavíš a roztržitost rozchodíš!

To už jsou krimi zprávy? diví se Karlova manželka u televizních záběrů z nějaké havárie a chce stanici přepnout. Pohled na hodinky jí však ukáže, že tomu tak není, proto zpozorní.

„Dobrý večer, vážení diváci. Mimořádně se vám hlásíme ze silnice 12, z křižovatky před obcí Plaňany asi 7 km západně od Kolína, kde došlo k tragické nehodě autobusu a čtyř osobních aut. K tomuto incidentu došlo jen několik minut před našim příjezdem během návratu z leteckého dne v Čáslavi a jak můžete za mnou vidět, oheň, policie, sanitky a záchranářský vrtulník jsou zde a v plné permanenci. Dva mrtví a nejméně pět zraněných, to je momentální bilance této smutné události. Jsme tady a co nejpodrobnější informace zjišťujeme jenom pro vás. Co nového se dozvíte už za chvíli v krimi zprávách. Zatím na shledanou.“

Zdálo nebo nezdálo se Karlově manželce, že na obrazovce zahlídla jejich auto? Překvapivé by to nebylo, tu cestu znala moc dobře. Jede se po ní za matinkou do Prahy!

Volá mu. Jednou, dvakrát, třikrát. Mobil zvoní, ale nebere ho. Neslyší ho, protože má nahlas rádio, ten svůj oblíbený Biožurnál? Anebo z trucu? Jedno z toho anebo... Zdá se to být vážné, protože Karel rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by zvonění během jízdy ignorovali. Tak už to konečně vezmi, přeje si, ale i čtvrté vyzvánění je nekonečné. Ten strach, ta nejistota, ta nevědomost je šílená. Kdy ukážou další záběr? Podrobnější, bližší! Na auto z televizního záběru si nedokáže přesně vzpomenout. Zavírá oči a snaží si ho vybavit co nejostřeji. Ne, nedaří se jí to. Mihlo se jen na okamžik, pořád by měla pochybnosti.

Hlavou se jí honí i něco jiného – vyšší level. Co by si vlastně přála víc? Vdovský a sirotčí důchod by sice nebyl k zahození, ale nemusí to být tak brzy, uvědomuje si cynicky a velmi flexibilně. Za jak dlouho že budou krimi zprávy? Už brzy. Doufá, že avizovaná nehoda bude první na řadě. Nebyla, ale dočkala se. 

„Dobrý večer všem věrným divákům krimi zpráv, aktuálně z místa tragické dopravní nehody u Plaňan nedaleko Kolína už podruhé. Tragické místo zahalila tma, boj o přežití, ale i beznaděj. Při srážce autobusu a čtyř osobních aut, jejíž příčinu policie právě zkoumá, musíme bohužel konstatovat, že smrt zde nalezli muž a žena z osobních aut, dále jsou v ohrožení života tři těžce zraněné osoby a další čtyři středně, jak mi sdělil jeden ze zasahujících lékařů. Asi desítka lehce zraněných osob, převážně z autobusu mladých sportovců vracejícího se z mistrovského fotbalového utkání, je v relativně dobrém stavu a akutní ošetření nepotřebovala. Jak vidíte, požár je už uhašen, ale i tak je pohled na místo havárie hrůzostrašný. Prostor za mnou je i nadále „neprodyšně“ uzavřen, probíhá vyšetřování, chaos pomalu utichá. Možná by nám, tadyhle v příkopu odpočívající pán, mohl nebo nemohl celou situaci podrobněji objasnit?“ ale mikrofon před Karlovou svěšenou hlavou uplatnění nenachází.

„Pane, prosím vás,“ zkouší to dotěrný redaktor podruhé: „Viděl jste, co se tady stalo? Mohl byste se nám pokusit nehodu popsat? Jste přece svědkem, nebo snad dokonce přímým účastníkem nehody!“ a Karel se po mikrofonu ožene rukou.

„Tak bohužel, ale i tak vše podstatné známe a na řadu přicházejí další krimi zprávy. Brzy na shledanou a zůstaňte jako vždy s námi!“

„Ty vole, ty slavný redaktore! Sorry, ale motáš se tady zmateně jak Arsenal ve vápně, nakukovat tam, kde nemáš, to by ti šlo, ale to, že ten z příkopu tady zachraňoval jako pominutý, ses od nikoho nedozvěděl. Ale já náhodou jo! Doktor říkal, že před uhořením vytáhl z auta celou rodinu a rozdýchal kde koho, takže teď je před zhroucením leda tak on, a ty blbe po něm ještě chceš informace. A divím se, že ho neodvezli taky. Radši mu přines kafe, ať už můžem vypadnout a nemusíme ho křísit my,“ dozvídá se stručně a jasně od jadrně mluvícího kameramana, slangově točmena. 

Nemluvného Karla manželka v televizi poznala. Ulevilo se jí, ale jenom proto, že už ví na čem je. Ani smsku, aby se vrátil domů, mu nenapsala. Ještě to tak, mít ho tu zakrveného, špinavého a kdo ví jak psychicky poznamenaného. Jen ať si ho dá do pucu ta, ke které tolik spěchal.

O půl roku později přebírá od poštovní doručovatelky honosně vypadající dopisní obálku. Adresátem do vlastních rukou je sice Karel, ale zvědavost je veliká, takže Boženku, kamarádku v poštovní uniformě, ukecá. Je jeho manželka, tak má přece nárok, no ne?

Něco takového držela v ruce poprvé. Tvrdou, kvalitní obálku se zlatavým tiskem a lesklým obrázkem Hradčan. A uvnitř odesílatel: Pražský hrad, Kancelář prezidenta ČR, pan prezident:

Kecy, kecy, kecy, a pak najednou: „ … za příkladnou pomoc a záchranu lidských životů si Vám dovoluji udělit vyznamenání… pozvání na předání dne…“ a rázem jí sklaplo. Ale jenom na okamžik. O chvíli později si nebyla jista tím, jestli Karlovi o dopisu vůbec řekne. Ještě to by tak scházelo, aby si o sobě začal manžílek něco myslet.