Houbaření s nevídaným nálezem

Měli jsme svého přítele Heinricha rádi. Ale on nás, od jeho životně šťastné chvíle, určitě daleko víc. Socialistická družba v 80. letech mezi ČSSR a NDR na poli sportovním. Vzájemné návštěvy, výměnné pobyty, sportovní akce, dárky.

My na badmintonovém turnaji u nich, oni u nás + bonus navíc - houbaření v Ludvíkovském polesí Jeseníků. Heinrich i jeho manželka Manuela byli nadšení. Jako by viděli sedmý div světa. Les, potok, zelené strmé stráně, čistý vzduch. Dobré jídlo, přátelská atmosféra, u táboráku pstruzi na másle, pivo a víno.

Heinrich se dušoval, že na houbách nikdy nebyl, a tolik by chtěl. Pro otce, letitého houbaře, žádný problém.

Že takoví amatéři najdou hřibů plné nůše, myslíte si? Tak slabou poentu příběhu odhadujete? Ale jděte! Nedívejte se mi na karmu a nepodceňujte mě tolik! :-) Že budou mít smůlu a nenajdou vůbec nic? Taky vedle! Tak či onak - kdo tvrdí, že na houbaření nic není, že každý s trochou štěstí vždycky něco najde a že je to jenom procházka lesem s občasným zíráním kolem sebe, se plete. Vlastně - řekl jsem, že každý něco najde. Tak to pardon, s tím bych souhlasil.

Ze začátku jsme šli společně. Taťka měl radost, když ostatní mají radost, tak se začal činit. Dělal to i mně, zahrál to i na dederóny. Prohlídl terén a uviděl! Pak že si odpočine a zapálí, oni ať to kolem pořádně prošmejdí, že mu terén napovídá, že by tady něco mohlo být. Heinrich čenichal, ale ne vždy vyčenichal. Jednou i rozšlápl a ne vždy našel. Potřetí už otce prokoukl a vynutil si rozdělení - my dva a oni dva. Přece nepotřebuje žádné milodary, zrak mu stále ještě dobře slouží.

Sice jsme trochu znervózněli, protože jsme nechtěli riskovat, aby se z hledání stalo pátrání, ale je to přání hostů, ať je tedy po jejich. Po udělení nezbytných rad, aby se v případě bezradnosti vydali raději po potoce do údolí, než se drásat na kopec a hledat spásné světýlko a hulákat na lesy, se otec mírně uklidnil. Věděl co říká, neboť zrovna on, pod zápalem výskytu nových houbařských nalezišť, bloudil často a rád. Pak nám těsně před setměním tvrdil, že objevoval a já mu to baštil úplně stejně, jako jeho báječnou houbovou omáčku.  

Bavil nás i Heinrich, přestože jsme ze začátku špatně chápali, jak správně to bylo s jeho útěkem přes Berlínskou zeď. Tak moc jsme měli vsugerováno, že se z východu utíká jedině na západ a my ho chtěli mít za hrdinu, jenomže nám z toho nevycházela východní současnost. Se sebeironií sobě vlastní nás urputně přesvědčoval, že on za Manuelou utíkal ze západu na východ. No jo, ta láska! Ta i přes zeď na nesmyslnou stranu přenáší!  

Napadá vás, jak úspěšně jsme se s našimi cizinci domlouvali? Jednoduše. Otec má totiž nesmírný talent nejenom na houbaření a pstruhové pytlačení, ale i na dorozumívání se s kýmkoli. Jednak si všemožně pomáhal slovíčky z hororů jakési rakouské zrnité stanice a co nepochytil, loudil ode mě, studentíka jazyka německého, učícího z dětské učebnice Was ist das. Často nám pomáhaly také mezinárodní výrazy, ruce, nakreslené obrázky, zvýšený hlas a údery do stolu. Teď se se  znalostmi jazyků dělá úplná věda… a velký kšeft k tomu.  

Avšak, pokračujme. Dva páry bloudící po lese, tak kolikpak toho každý přinese? My nezaháleli, ale stejně. Náhoda je blbec a taťka ji ještě provokoval tím, že je poslal na místa, která nikdy nezklamou. Uklidnil se až tehdy, když jsme měli plno a to do času setkání ještě půlhodina zbývala. Už z dálky jsme je viděli a slyšeli. To víte, vyřvaní němčouři. A to nebylo vůbec dobré znamení. Do mysli se nám vkrádala myšlenka, že se vrátili proto dřív, že už nebylo houbařskou žeň kam dávat.

Jen co nás zahlédli, Heinrich vyletěl jako když ho vosa do prdele píchne, nelenil a nad našim úlovkem se začal rozplývat jako dítě. My zase šilháme do jejich košíků, které mají sotva zakryté dno. Vůbec je to netrápilo, vždyť i tak bude na houbovou omáčku a polívku dost pro všechny.

Otec se dme pýchou, ale to ještě netuší, že není všem zážitků konec, ani zdání nemá o tom, s jakou lahůdkou se Heinrich vytasí po chvíli.

A on, zpoza svého odpočinkového pařezu skutečně tasí! Meč či dlouhou dýku jakousi, v pochvě ještě pevně uvězněnou. Už první špinavé ohledání dávalo tušit překrásné zdobení, mistrovsky tvarovanou rukojeť a ta váha, panečku!

Otce rychle napadlo! Vyměním! Za naše nasbírané všechno i s košíky a okamžitě! Heinrich se jenom uculoval, ten šťastlivec moc dobře věděl, jaký poklad má v ruce on. Mě to štvalo úplně šíleně, zatímco mi otec připadal, jako by meč Heinrichovi dokonce přál. To si opravdu neuvědomoval, že mu tímto skvostem vykradl rybník? Zaryl dýku do zad? Kdo jiný by si takový nález zasloužil najít víc než právě on? On však dělal vtípky o tom, jak kvalitní suvenýr si Heinrich z našeho lesa přinese domů, aby si na něj dal přes hranici pozor a že mu bude ctí, když mu pokaždé připomene jeho houbovou omáčku.

Uteklo pár let, opona padla a družba skončila. Už nevím při jaké příležitost, ale později jsem se taťky ptal, jestli si na Heinricha pamatuje. Na Heinricha? Na ten meč si pamatuju! Víš ty vůbec jaká to byla vzácnost? Ani nevíš, jak moc mě to tenkrát mrzelo!

Já zpozorněl, protože to na sobě tehdy nedal vůbec znát. 

Víš, na ta místa jsem chodil roky, i potom jsem je prochodil křížem krážem a nic. Ani korálek. Jenom samé babky, hřiby a křemenáče. Někdo má holt z pekla štěstí. Nejenom při houbaření, ale i v životě. A víš proč? Dochází ti i to, že je Heinrich zase ve svém původním Německu? To už ani nemusel nikoho bavit tím, jak přelízá hranice. Tož tak je to synu, s tím už nic nenaděláme. Sice se nám stýská po meči, jemu však určitě po pstruzích a naší houbové omáčce, nemyslíš? A vzhledem k tomu, jaký to byl jedlík, tak ho to možná trápí víc než nás. Vždyť štěstí je jenom subjektivní pocit.