Hod pomelem. Startovné: 29,90

O tom, že před Jardou Bečkou nikdy nic nehybného neobstojí, jsme brzy věděli všichni. Asi měl v sobě zabudovaný podmíněný reflex na házecí činnost pro všechno, co se před ním nehýbalo. Všechno to statické, co spatřilo Jardovo oko a dalo se uřezat, urvat a unést, se po nadšeném obtěžkávání přemisťovalo o notný kus dál.

Urááá!

O tom, že to Jarda s čímkoli v ruce umí, vědělo celé město od letní příhody, kdy většina děvčat skončila v bazénu i s lehátky a Jarda v kanceláři správce koupaliště.

Zatímco my jsme házeli ohryzky a shnilá jablka z naší oblíbené zahrady hned vedle za plot pánovi, co nejzákeřněji, Jardovy rozmachy končily až na poli za zahrádkářskou kolonií jen tak pro legraci. My jsme plivali třešňové pecky pod sebe a maximálně po sobě, Jarda jimi mrzačil kočky a zabíjel na stromech vrabce. Avšak nejenom v mimoškolním čase byl Jarda takto velmi výkonný.

Každý pátek byla ve škole dvouhodinovka tělocviku, při které byly čas od času na pořadu i hody, a tehdy jak jinak, než granátem.

„Kdo nehodí víc než šedesát, je u mě břídil,“ nechal se slyšet namachrovaný tělocvikář, nejspíš proto, že se Jardova vrhačská sláva donesla i k němu a chtěl ho zdravě motivovat. Jenomže Jarda žádné hecování nepotřeboval, jemu stačilo, jen když u něj granáty ležely. Třebaže jsme se snažili, ti nejlepší horko těžko hodili přes čtyřicet a Jarda, prý aby nekazil partu, tak svůj granát posunul výjimečně jenom o kousek dál.

„Jsem si mohl myslet, že to jsou jenom takové jalové řeči,“ uchechtl se nad Jardovým výkonem učitel. Jenomže to neměl říkat. Jarda to slyšel, neskutečně se naštval a také na kamarádský soucit rázem zapomněl.

„Dejte mi kámen, žadonil po tělocvikáři,“ ale ten trval na granátu. Dobře, ale já je hledat nepůjdu, byla Jardova poslední slova před činem a my jsme už nikdy v životě neviděli tolik granátů pohromadě. Rozběh, záklon, mrsk, švih a fofr takový, že se jim ptáci v letu stačili vyhýbat jen tak tak. Učitelskej padl na bobek a zmohl se jen na poraženecké dost, dost, dost, už dost. Když se vzpamatoval, roztřeseným hlasem zkonstatoval, že něco takového neviděl ani na školním mistrovství republiky v Prievidzi, kde byla všechna tři místa obsazena československými Kubánci.

Granáty, které přeletěly řeku po sobě určitě zanechaly krátery, do kterých by se z fleku mohla vysadit alej, už ale nikdo hledat nešel.

„Tak to by stačilo, pro tebe je školního náčiní škoda,“ zkonstatoval pan učitel a dřevěnou bedničkou posmutněle zatřepal.

„Ale že jsem grand, tak abys ztrátu škole odčinil, pojedeš na mistrovství republiky a běda ti, jak tam těm kubánským čmoudům nenatřeš prdel!“

To máte totiž tak – zatímco prostí hříšníci různými předměty jen tak zlehounka házejí a hlavně se s nimi tímto neloučí, Jarda je prachsprostě zahazoval a dával jim definitivní sbohem.

Tak to byl on – Jarda vrhač. Zrovna na něj jsem si vzpomněl při čtení místních novin, které čtenáře informovaly o tom, jak nějakou místní soutěž s puncem letité tradice, pro okolní vesnice tudíž velice prestižní záležitost, vyhrál toho roku někdo úplně neznámý. Už nevím, jestli šlo o hod konví, holínkou, hráběmi, melounem nebo pomelem, ale noviny se zmiňovaly hlavně o tom, že o rozruch se během soutěže jedním jediným hodem postaral jakýsi náhodně kolemjedoucí cyklista. Každoročního vítěze přehodil o dobrých deset metrů a to se ještě zapomněl rozběhnout. Prý mu to z ruky jen tak předčasně vyklouzlo, stěžoval si, že si zpocené ruce po jízdě ani neutřel a že se taky moc omlouvá za to, že jako nepřihlášený narušil regulérnost místního klání.

Než se z toho všeho všichni vzpamatovali, sedl na kolo a byl fuč. Ani jeho jméno z něj v tom fofru nestačili vydolovat. Kdosi ho prý ještě slyšel při odjezdu naštvaně si postesknout, že zpoždění musí dohonit, protože v Hlinsku u rodičů, kam měl namířeno, měl už dávno být.

Já jen, že také Jarda Bečka rád jezdil na kole, když ho zrovna někam nezahazoval a v Hlinsku má rodiče. Tak takhle nějak skromně si představuji, že přičiněním přesně takových frajerů se rodí pověsti, legendy, pravdy, mistři světa.