Hlavní je zapamatovat si heslo

Taky si to myslíte? Omyl a velice zásadní. Na krátkém, ale velmi průkazném příběhu vás přesvědčím o tom, že tomu tak vůbec není. Heslo, třeba kvůli vyzvednutí zavazadla z nádražní úschovny, je až tou druhou nutností v pořadí.

Asi půl hodiny před začátkem Daviscupového utkání, snad s Maďarskem to kdysi bylo, si paní Věrka spokojeně usedla na svoje místo v hledišti. Natěšená, spokojená, že dlouhou cestu do Prahy z malého moravského městečka bez potíží zvládla. Časově, bez bloudění, počasí se vydařilo a také bez zbytečné osobní cestovní zátěže, protože si tašku s nepotřebnostmi uložila v úschovně na nádraží.

Jenom hlupák by zapomněl heslo ke své skříňce, ne tak naše Věrka. Jenom hlupák by si vymýšlel heslo obtížně zapamatovatelné, aby si pak na něj nemohl vzpomenout, ne tak naše oddaná tenisová fanynka. Proč by se měla lopotit s nějakým šíleným kódem HQJ 874, když ani nejchytřejšího zloděje by nenapadla nejprimitivnější kombinace AAA 000. Ano, tak právě takováhle byla naše Věrka.

Do zápasu zbývá dvacet minut, Kodeš se s nějakým Újošbáňošem rozehrává. Chudák, už teď naše tenisová znalkyně poznává, jak dnes Maďarovi tenis zhořkne. Deset minut do začátku a Věrka si pochlebuje, jak hned po skončení nasedne na tramvaj číslo 25, vystoupí sedmou zastávku, ťuk ťuk heslo, vyzvedne tašku a zase si spokojeně sedne do rychlíku směr Pardubice, na Moravu, do rodné vísky…

Ale co to? Co tak najednou? Zadrhla se. Že by snad nějaká chyba? V rychlíku? Ne! Ve směru? Také ne! Prosím vrátit ještě o kousek dál. Ano, ano, tady to je! Heslo souhlasí, přesto něco chybí, není tak úplně vpořádku. Nepřesnost se motá kolem úložné schránky. Tý jo! Číslo! Věrka nezná její číslo! Co akorát ví je to, že schránek byly tři nebo snad čtyři řady, navíc ještě zdvojeně naproti sobě. Dokonce ani o tom, která je ta její, nemá ani potuchy. Natož číslo její klece v řadě!

Pět minut do zápasu a Věrka nikde. Tedy, její drahé prominentní místo osiřelo, zatímco ona už nervózní a zpocená podupává v tramvaji. Už je na místě před úschovnou. Prostor kolem se jí teď najednou zdá nějaký větší než před hodinou. Ale to je jenom zdání, které je dílem zajetí své vlastní bezradnosti.

Holka nemáš na vybranou. Klídek, nepanikař, musíš a ty to dáš! Tak tedy, určitě to nebylo někde zkraje. Jenomže začneš od třetiny přes druhou na kraj třetí, nepochodíš a máš v tom zmatek. Kam až pak se budeš vracet, no? Aha! Lísteček! Napiš si to! Nemáš jedno ani druhé, výborně! No hlavně už něco mačkej, otáčej. Ale kde? Kde má začít? To je jedno kde! Hlavně už dělej, ať nemusíš na nádraží nocovat a taky asi už dost irituješ toho uniformovaného pána za tebou, co tě tak, bůh ví proč už po deseti minutách tvého odhodlávání, podezíravě pozoruje.

Nebudu zdržovat. V první ani druhé řadě nic, avšak ve třetí konečně ano! Číslo 378 bylo to její vyvolené!

A Kodeš byl šťastný taky, jak se Věrka z rádia doslechla později. Úspěšné hledání se sice neobešlo bez legitimování a osobní prohlídky zavazadla, už nejenom jedním hlídající nádražákem, ale i za asistence přivolané policejní posily. Nic z toho však nezastínilo spokojený pocit z toho, že všechno je opět tak, jak má být. Co na tom, že neviděla hrát Kodeše, že vesnickou dívku celý výlet, včetně nevyužitých lístků stál majlant, hlavně že je všechno pořádku, brambory v řádku. A že právě tomu, naše Věrka sakra rozumí.

Tak co? Jak byste se zachovali vy? Že stejně? Většina žen možná, ale já rozhodně ne a mnoho mužů by se mnou určitě souhlasilo. Pokud tedy můžu mluvit za nás, tak já bych se na tenis v poklidu dodíval i s vědomím, že mě po zápase čekají jisté potíže.

Jejich řešení by se sice posunulo, ale určitě by neuteklo a hlavně bych si zápas užil. V tomto je mezi ženami a muži dost výrazný rozdíl. Chaos, nesmyslnost a hysterie v kontrastu s uvážlivým jednáním, zvážením pro a proti za jakou cenu. To vše při řešení problému, ke kterému i chlapi stojí čelem, jenomže ne bezmyšlenkovitě a okamžitě. Ovšem problému, a to si roztržití hoši všichni přiznejme, nemá pohlavních preferencí.