Hele havárka! Foť to, foť to!

Doufám, že právě tohleto neříká nikdo ze čtenářů, já v tom totiž vidím úchylný vymatlanismus. A v případě mnou prožitého zážitku dokonce profesionální debilitu, protože hlavní hrdinou blogu je řidič autobusu.

Léto, kolona aut při výjezdu z Českého Krumlova do Budějic kvůli malé šťouchačce u kruháku. Řidič autobusu se k místu nehody blíží, u nakřápnutých aut paralelně zastavuje, vystupuje a fotí o sto šest. Jednou, dvakrát, třikrát a tomu šaškovi s foťákem vůbec nevadí, že teď brzdí dopravu on, zcela nesmyslně a úmyslně.

Ale poručte svému chtíči, když je příležitost, že jo? Určitě se mu v hlavě promítala ta slast, až bude fotky zařazovat do své jedinečné moto crush sbírky! Příliš vědomý si toho, že ten sžíravý pocit z neukojenosti, z promarněné šance kdyby nezastavil, by ho rozežral zaživa, zabil dočista. Ale vždyť se rozhodl správně, namlouvá si, pocit zodpovědnosti u něj přece vždycky byl na prvním místě. A jak to myslí? Tak, že každý řidič s pasažéry za zády musí být v pohodě a on si právě tu spokojenost focením navozoval.

Víte, mě taky bavily bouračky. Nevyhnula se jim auta malá ani velká, ve školce ani doma. Lítala ze stolu i z postele, mačkal jsem je, šlapal po nich, kousal je. Fakt, bavilo mě to, ale tak nějak jsem z toho, na rozdíl od zmiňovaného autobusáka, už vyrostl. Ale jo, když jedu náhodou kolem nehody, která se už vyšetřuje, jenom letmo se poohlédnu, ale nic to se mnou nedělá a jsem daleko radši, když na to zase můžu srdnatě šlápnout.

Ale takových flegmatiků je zřejmě poskrovnu. Zato těch, kteří, když daleko před sebou uvidí blikající majáčky nebo konec kolony, už kilometr před ní zpomalují na třicet, aby se za minutu došourali do dvoukilometrové fronty, je zřejmě daleko víc a ti mě vytáčí. A za nimi já. Naštvaný jak čtyřmetrová rozhledna, se pěší rychlostí drkotám tam, kam to ostatní táhne jako magnet k železné hoře. Když pak zjistím, že policajti i odřená auta se spadnutým blatníčkem stojí v odstavném pruhu a mohla se předjet stejně jako zaparkované auto, jenom nevěřícně kroutím hlavou a nechápu, proč to čtvrthodinové zpoždění pro tak málo. A já se ptám: Proč tohle všechno? Kvůli pokochání se z lidského neštěstí? Kvůli možnosti vidět krev a harampádí? Nejlíp urvanou ruku a půlku hlavy? Detailně a co nejostřeji? Proboha živého! Hleďte si svého!

Co kdyby se každý takový mamlasový pokochánek vcítil do situace postižených? Taky by chtěl být očumován jako zvířata v kleci? To já bych věděl o daleko příjemnějších projevech náklonnosti.

Proto nabízím radu všem těm, kterým se rozšíří zorničky a zrychlí se dech, když se k nehodám blíží, těm, kteří by si právě tento pro ně vzrušující moment nenechali ujít za nic na světě.

Tak právě takoví v dětství asi něco důležitého přeskočili a netuší co. Já však moc dobře vím, čeho jim nebylo dopřáno. A protože nikdy není pozdě, zkuste to jako já zamlada s bakelitovými autíčky a zaručeně z toho vyrostete.