Gipsyho Žigulik

Karel měl po hodině zeměpisu přestávku, kterou chtěl využít k opravě písemek o Jižní Americe. Nenáročnou práci si rád zpříjemňoval hudbou z notebooku, ve sborovně jen velmi tiše puštěnou. Někomu tím připadal jako přerostlý puberťák, ale ať si kdo chce co chce říká, co na tom, že jemu se líbily písničky ne zrovna jeho kategorii určené.

Není tomu tak dávno, kdy ho ohromila Klára od Chinaski, Černý brejle od Divokýho Billa, Hledá se žena od Mandrage, 1+1 od Ready Kirken a Xindl X.

Zrovna se mu zalíbila melodie o nějakém žigulíku, který lítá jako Mig a stala se tak velkým aspirantem do jeho top hudební  složky. Na youtubu si zadal žigulik, ale to nestačilo. Přidal gipsy.cz a bylo to tam! Klik a už to poslouchá! Hudební klip má v plánu si několikrát přehrát, protože o zásluze do výběru svých nejlepších skladeb musí být stoprocentně přesvědčen. 

Karel stíhá všechno. Škrtat, opravovat, známkovat, poslouchat, i sem tam se na obrazovku kouknout. Zrovna u hodnocení výtvoru žáka Pondělíčka Miloše a Radka Gipsyho, který právě skáče po střeše auta, ho vyruší kolegyně Kateřina Nápravníčková, aprobace hudební výchova, český jazyk. Myslel si, že se kolegyně posadí na své místo a hledět si bude svého, ale ona zpozorněla a jako blázen pelášila ke Karlovi.

„No to snad ne? Snad neposloucháš to, co si myslím?“ řevem komentovala písničku jako smyslů zbavená a nakouknutím přes Karlovo rameno se o svém podezření přesvědčila.

„Je dobrej, co? Ten Gipsy!“ odpověděl Karel klidně a pomyslel si, že jí to není jedno, babě jedné.

„No právě! Cikána! Jsi vůbec normální?“ útočila dál. Karel nechápal a protože jako slušně vychovaný učitel na svém počinu neviděl nic nezvyklého, zase co nejasertivněji odpověděl.

„Jo, cikána a za normálního se považuju taky. To spíš nechápu tebe, co tady předvádíš. Co to do tebe, tím spíš do hudebnice, tak najednou vjelo?“

„No právě! Nedá se to poslouchat! Copak to neslyšíš? Vždyť jančí jak potrefený pavián! Takové smetiště, takový póvl, že se nestydíš!“ a bleskurychlým výpadem Karlovi notebook zaklapla, takže rovnou i vypla. A to už se Karel neovládl.

„Co to děláš, ty krávo jedna!“ a chvíli zůstala Kateřina jako zmrazená.

„Tak to tedy ne hošánku, za to se mi omluvíš, to ti nedaruju!“ hrozila. Možná Karel trochu přestřelil, ale kdyby aspoň nebyla tak tlustá, určitě by ho napadlo decentnější přirovnání.

„Až ty se omluvíš Gipsymu a celému romskému etniku, ty, ty…“ a podruhé to nedořekl.

„Já si tady v klidu při muzice opravuju, zatímco ty se projevuješ jako rasistka největšího kalibru. A to jenom proto, že neposlouchám Bacha ani Čajkovského, ale proviňuju se jenom tím, že to, co se mi líbí! Co si o sobě vůbec myslíš, sahat mi na noťas a jakým právem vůbec?“  

„Právem? Právem? Kdybys byl aspoň trochu inteligentní, měl bys rozum, cikány nevychvaloval do nebes, ale ignoroval je, ty šmejde jeden!“ No výborně, tak na nadávky to bylo 1:1, což Karla částečně uklidnilo.

„Jsi spadla z višně nebo co? Kdo tady koho vychvaluje? Kdybys ty měla místo dvou závitů aspoň tři, možná bys přišla na to, že Gipsy je sice cikán, ale na rozdíl od většiny jeho příbuzných něco vytvořil, je lidem prospěšný. On totiž umí zpívat, umí hrát, on pracuje! A nejenom já si myslím, že dobře!“  

„Jasně, pracuje, tak to je opravdu kvalitní práce. Dupání, rozhazování rukama v rytmu venkovských tancovaček, to mě fakt podrž, jestli právě tohle někomu něco přináší,“ čímž dala najevo i Gipsyho částečnou znalost. Zároveň však zneuctila i všechny hudebníky a umělce na spodinu, která ji, obrovské to pěvkyni a klavíristky, nesahá ani po kotníky. Poté za sebou rázně zabouchla dveře, což asi mělo znamenat, že s někým takovým jako Karel nebude ztrácet čas a místo sdílet ve sborovně už vůbec ne.

Karel si Žigulíka zase vyhledal, natruc zesílil a pokračoval v opravování. Neboj, buď v klidu, i kdyby se Kačena na svoji tupou hlavu stavěla, ty tam budeš, sliboval Gipsymu a šup s písničkou do složky svých nejoblíbenějších. Jsou věci důležité a méně důležité, došlo mu a u všech už opravených písemek zlepšil známku o stupeň a v mírném hodnocení pokračoval dál.

O den později se kolega sporťák Emil Karla ptá, cože to měl včera s Kačenou za incident.

„Cože? Tak ono jí to nestačilo? Ona to své nechutné extempore dokonce rozšiřuje dál? To nechápu. Tak já poslouchám písničku, která se jí nelíbí a proto mi vypne celý noťas. Jak logické, jak typicky ženské! No že mě to vůbec překvapilo! Jenomže tím nic neskončilo, pak mi ještě vnucuje rasistické řeči, protože ji zpíval Gipsy,“ vysvětlil mu Karel stručně po chlapsky celou situaci.

„No jo, kamaráde, ale povídá se, že ti ji jenom ztlumila, protože ten kravál bylo slyšet až na chodbu. Jenomže ty sis nedal říct a taky že obhajuješ cikány, přidává k dobru.“

Nic překvapivého. Vždyť takhle to dopadá pokaždé, když je jeden z hádajících aktivnější a ten moudřejší by na všechno nejraději zapomněl.

„Neblbni Emile, jednak mi noťas úplně natvrdo vypla, do jednoho poplivala všechny cikány, aby to za ně to schytal chudák Gipsy, jeden z těch slušných. Vím, z jeho písniček se evrgreeny nejspíš nestanou, ale proboha! Kde to jsme? V cenzuře? To si nemůžu poslouchat co se mi líbí? Vždyť kam bychom přišli, kdyby nám poslech hudby měl někdo nebo rovnou nějaká přechytralá čůza samozvaně schvalovat?“

„Jo a to taky ještě. Prý jsi jí nadával, urazil, ale nechce říct jak.“

„Tak v tom jediném má pravdu, ubožačka jedna. Ale ty mi snad věříš, ne?“

„No jasně, přece ji známe, ne? Neboj, i ostatní. Ale aby s ní neměli potíže, poslušně si ji vyslechli. Důležité je to, že každý si o tom pomyslí své.“

„No jenom aby, taky bych mohl skončit u ředitelky na koberečku - poprvé a naposledy. Známe přece všechny ženské, ne?“ 

Neuplynul ani týden, když se do Karlovy třídy přiřítil Emil s tím, že musí okamžitě s ním.

„Děti, buďte hodné a doučte se aspoň hlavní město Argentiny!“

Povel k poslušnosti nezklamal. Jakmile za sebou zavřel dveře, ve třídě jako by vybuchla bomba. Čím víc se od epicentra pohromy vzdalovali, tím zřetelněji hluk křiklavý střídal zvuk klavírní. Karel nevěřil svým uším. Zdálo nebo nezdálo se mu, že hudebnou zněla píseň Žigulík? Přitiskl ucho na dveře a zaposlouchal se důkladněji.

„Jo! Je to Žigulik!“ a Emil mu přitakal.

„Ty vole ona si fakt vyťukává Gipsyho!“ a Emil s radostí přitakal ještě víc.

„A je to opravdu ona?“

„No dovol? Umí snad z nás hrát na klavír ještě někdo jiný? Navíc, já ji i slyšel. Povídá si u toho: Žigulik, žigulik, řekni more za kolik, jo o o o, lítá more jako Mig, jo o o o.“

http://www.youtube.com/watch?v=e1-OxsAkr8A

„Tak co, vlítnem tam?“ navrhuje Emil.

„Já ti nevím, že by až tak nadrzo? Nestačilo by nám, že to víme?“

„Blázníš? Ona musí vědět, že to víme!“ trvá Emil na svém.

Karel zapřemýšlel, něco ho napadlo. Na mobilním telefonu si nastavil nahrávání a spustil ho.

„Chápej. Vlítnout tam jen tak, by bylo hodně laciné. Možná tak sranda závěr pro bakalářský příběh z minulého století, jenomže teď je realita někde jinde. Zvuk už máme, vejdeme tam a co natočíme, to natočíme. Zbytek klavíristky stáhnem z její Vánoční besídky, jak hraje koledy. Stmelím to dohromady a youtube se může těšit na další hodnotný přírustek Gipsyho obrovské obdivovatelky. Garantuju ti, až se to naší umělkyni donese, trefí ji z toho šlak!“