Ejhle mráček, rychle do pláštěnky!

A já jsem mohl vyskočit z kůže, když jsem tohle zaslechl. Větřík sice foukal tu méně, jinde zas o něco víc, ale téměř dvacetistupňové pomněnkové horské azzúro, bylo všeříkající. Ne tak pro starostivou maminku, která závodila s větrem a blížícím se mráčkem tak, jako by na její rychlosti a zručnosti závisel konec světa.

Tak jako by ve stejnou dobu u vody o kilometr níž nikoho nepřekvapili naháči, tady na horách jsem si zvykl vídat kdovíjak oblečená individua. Od téměř nahé, běhající dívenky-sportovkyně, jejíž nejplošnější celistvý šat byla kšiltovka, až po monstrozity ve skafandrech, pomalounku se kolíbající nahoru a jen o něco málo rychleji se valící dolů. Možná bych měl vzpomenout také funícího sebe, v tričku a bundě příležitostně za pasem, který aby přežil, musí se co chvíli ozdravným obdivováním panoramat úspěšně zotavovat, tedy až do doby, než jsem potkal dvojici, ze které mě málem trefil šlak úplně definitivně.

Tím důvodem byla paní v kozačkách (asi se už nemohla dočkat) a zimní bundě (asi aby ty kozačky samotné tak moc neřvaly), jak své dítě, (pohlaví nevím, neboť obličej se ztrácel pod plachetkou kapuce,) souká do značně elegantní, kytičkované pláštěnky. Přestože jí igelitové obepnutí nadstandardně vytuněné mikiny šlo hodně nelehce, nelitoval jsem ji. Proč? Protože příčinou toho všeho byl malý zbloudilý mráček, kterého by si všiml jedině nadmíru bystrý pozorovatel a nemocná maminka. Panika z několika dešťových kapek, které by mohly její dítě zasáhnout, pro ni byla naprosto pochopitelná.

Ne však pro mě a mnohé ostatní, co bychom skromné tříkapkové osvěžení na jednoho, uvítali s dětinskou radostí. Nechápu tak ty jiné, co by spílali na lesy, na hory, že durch promoknou, rozkašlou se a jistojistě umřou. Nebo že někoho takového rozbolí v krčíku a už se mu kolem krku dává mokrý obklad s igelitem do sucha obalený. Prý Priesnitz tomu říkají a prý to pomůže. Hovno pomůže a není to Priesnitz. Zánětu nebo si tomu horkost třeba říkejte, nepomůže žádná igelitová zapářka, ale teplo se zchladí jedině samotným studenem, tuším po vzoru druhé věty termodynamiky, jestli se nepletu.

Úhel pohledu, namítne někdo, hysterie, říkám já. V uvedeném případě vidím daleko reálnější nebezpečí z přehřátí organismu – úpalu. Takže ne ze sluníčka (úžeh), ale z vlastní nadměrné, balícně opečovávací aktivity. K čertu s takovými matkami, které dětem dávají čepičky v létě už jenom proto, že na stromě viděly zatřepetat se listí.    

Na druhou stranu si jsem vědom škodlivosti i druhého extrému, kdy by si tříleté, v chladném létě celý den na boso ťapkající dítě, botičky a košilku docela i zasloužilo. 

Ještě však něco jiného k vám mám, zasloužilé to matky, jaké některé jste. Hrubé až sprosté na své děti také jste! Snad se nepletu doufáním v to, že takových je vás málo.

Je tomu poměrně dávno, co jsem se  skláněl nad kočárkem s miminkem jedné mé spolužačky. Přitom tak klasicky hloupě kecám něco o podobnosti se sousedem, špatně uhádnu pohlaví, (toho růžového svetýrku jsem si fakt nevšiml,) ale rozhodně se snahou o zakončení svého žvatlání co nejdůstojněji, čili tím, jak je život s dětmi krásný.

Jenomže když se pak od dotyčné matky dozvím, že by život byl krásný, kdyby Emička víc chrápala a nechtěla pořád jenom žrát, všechny moje doposavadní kecy bych v kontrastu s právě slyšeným, hodnotil jako učiněný balzám na duši.  

Copak to jde, o miminku říct, že žere a chrápe? Snad nejsem natolik přecitlivělý a zženštělý, (ikdyž právě v tomto případě to berte s rezervou,)  že mě to tolik zaskočilo? U mě totiž miminka jedině spinkají a papají, víte? Pro mě dokonce ani dospělí nechrápou, když ze sebe nevyluzují hlasité zvuky a co se jídla týče, tak maximálně jedí rychle a neslušně. Snad jenom velká zvířata žerou, když si k obědu neberou příbor a neumyjí tlapičky.

Tak! A je rozhodnuto! Skvělý to nápad! Do ruky lžičku a jdu učit naši fenku Bóňu správnému stolování. Jak jinak všem těm rádoby bezchybným maminám dokázat, že když už i některá zvířata umí jíst, to jejich malé mimčo rozhodně nežere.