Dva kopečky tvarůžkoblééé...

To né, že bych názvem něco jednoznačně naznačoval, jen se chci pochlubit, že jsem tvarůžkovou zmrzlinu ochutnal. Zapříčinily to hned tři okolnosti, které se na to sešly. Moje šetrnost nekoupit si dálniční známku jenom kvůli úseku

Olomouc - Mohelnice, moje vejrání po náměstí v Lošticích, které objevilo kavárnu s reklamou na onu zmrzlinu, a moje zachtivá nátura ochutnat něco nového.

Nebylo co řešit, nebylo úniku. Pohodlně zaparkuju, vejdu, s výběrem nemám problém. Dva kopečky tvarůžkové, jeden čokoládové a preso k tomu, poroučím si. Až pak zjišťuji, že kopeček sýrové zmzliny stojí 25 Kč, ostatních 15 – 20 Kč. Nu což, říkám si, aspoň si budu připadat jako na Václaváku a čekám s uvědoměním, že o zmrzlinovém králi tady není pochyb. 

Marťo, ty se ale máš, říkal jsem si. To bude bašta, na kterou nezapomeneš. Jak jinak, když tvarůžky máš rád, nesmrdí ti, a po zmrzlině se můžeš utlouct.

No, ale jak asi tušíte, nějaký zádrhel přece jenom nastal. Já nabuzený, jaký že to gurmánský zážitek je přede mnou, elegantně zabořil jsem lžíci do tvarůžkové zmrzliny, k ústům ji s očekáváním lahodna přibližoval, jazykem posléze procítěně polaskal, a pak – jako bych kousl do něčeho smrdutého. Jo ahá - tvarůžky přece! I tak to byl šok! Jak jen to říct slušněji – udělalo se mi šoufl. Přece jenom – tvarůžky na chlebu nejsou to, co v zmrzlině. I tak se mi nechtělo věřit ochutnanému, a na truc si dal druhý lžičkový nášup.

Byla to pravda, nezdálo se mi to. Ale protože jsem už věděl do čeho jdu, ustál jsem to líp než napoprvé – bez šklebení a odlehčovacího náběhu na výběh. Další sousta, které jsem raději prokládal s výbornou znrzlinou čokoládovou a kafem, jsem taky přežil, ale jenom proto, že jsem zvyklý dojídat, dopíjet, dotrávit se.

Nic proti jakémukoli nápadu, natož proti loštickému tvarůžkovému "zázraku," ale tolik proklamovanou zmrzlinu jsem si představoval jinak. Vím, v oříškové jsou oříšky, v lepší jahodové rovněž zrníčka, takže proč se pozastavovat nad tvarůžkovými hrudkami v tvarohosmetanovém zmrzlinovém základu… Proč? Už jenom proto, že tvarůžky nejsou oříšky ani jahody! Očekával jsem zmrzlinu hladkou s rozmázlým nádechem tvarůžkové chuti, leč udeřila na mě surovost, nevypracovanost až odfláknutost. Zjednodušeně řečeno - příprava tvarůžkové zmrzky se mi jevila jako velice jednoduchá – posekat jemně změkčené tvarůžky a zamíchat je do zmrzliny, je jedno jaké. To proto, že zákus do tvarůžku přebije cokoli. A výsledek toho všeho? Jak pejsek s kočičkou vařili dort.  

Tímto textem tak chci příznivce zmrzlin i tvarůžků připravit na to, aby nepřijeli do Loštic s takovým žravým nadšením jako já, a tudíž nedopadli tak jako já. Aby vzali rozum do hrsti, když já jsem ho neměl, aby si dali nejdřív tvarůžkový kopeček pro jistotu jenom jeden, a pak se uvidí. Přinesené bandasky a termosky na svou příležitost určitě rády počkají - tak jako provětrání peněženky.

A taky ještě: Tvarůžková zmrzlina prý chutná asi tak polovině lidí. Je to hodně nebo málo? Já si spíš myslím, že to druhé. A propos: mě se nikdo neptal. I když připouštím, že nemusel, vždyť stačilo zachytit jedno moje šklebení a absence dýška byla rovněž výmluvná. To vše v útulné kavárně, kde jsou jinak moc rychlá a šikovná děvčata – těm dávám za jedna. 

Mimochodem – o hodinu později a deset korun laciněji jsem se výborně naobědval – mexický mix s bramboráčkami + malé pivo v motorestu v Borové.