Druhý život

Na ten den se Karel těšil nesmírně. A dočkal se ho. Na den D, kdy si mohl říct, že mají konečně hotovo. Střechu nad hlavou, teplo a útulno, uvnitř vymalováno, nastěhováno. Tedy, aspoň na nějakou dobu hotovo, protože statek

o obytné ploše víc jak půl kilometrů čtverečných s vinným dvojsklípkem, třemi psy a sedmi boxy pro koně k tomu, nedá nikomu dlouho vydechnout. Ale aspoň na relativní chvíli, na dva, tři roky, snad ano, přeje si Karel.

Může se tak těšit na to, jak v pohodlí obýváku bude rozjímat, v křesle u krbu si vypije víno, něco si přečte, napíše, když ho znásilní nápad. Na tu gaučovou lenost, na tu lehkost zahálky, po tom všem touží, po tom, že se nic nestane, až mu u televize ztěžknou víčka, protože má skvělou a chápavou ženu. Nastal čas sklízet ovoce, vždyť po třech letech ustavičného shánění, přemlouvání, nahánění a kontrolování řemeslníků si to oba setsakramentsky zaslouží. Odpočívání to bude zasloužené a spravedlivé i proto, že všem těm zedníkům, topenářům, instalatérům a elektrikářům Karel s Klárkou zdatně a trpělivě sekundovali. Museli. Vždyť třeba ten slibotechna, lenivý a pomalý elektrikář si u nich s elektrickými kabely hrál dva a půl roku.

Pro toto jeho snění jako by snad zapomněl na to, na co své ženě několikrát přitakal, co jí mnohokrát slíbil. Že pro ně samotné, když už mají velké a samostatně žijící děti, je v novém místa k bydlení přespříliš, že aby neseschli jak po létě luční kvítí, nezlenivěli a nezpyšnili jak pohádkoví princové po nabytí bohatství, nestranili se lidu jako mocipáni, mohli by si vzít do pěstounské péče nějaké to dítko. Zdravé nebo mírně postižené, jedno jestli holčičku nebo chlapečka, prostě někoho, komu by jejich péče prospěla. Karel sice pokaždé souhlasil, pravdou ale bylo, že do bezklidové změny se mu příliš nechtělo. Nejspíš proto, že byl více přemýšlivý než Klárka, která přítomnost nové osoby nedomýšlela do důsledku. Karel pomýšlel nejenom na krásné chvíle, které jim nový člen rodiny přinese, ale i na možné starosti a rizika. Přece jenom - výchova je jedna věc, ale geny z DNA nevymažeš, nikdy nevíš, co se v mozku jiného ukrývá, co si myslí, co tam zraje, co hrůzného v něm uzraje.  

Nebylo pochyb o tom, že Karlův strach byl oprávněný. Seno a sláma pro koně ve stodole, všechen statek pod dřevěnou střechou, stačila by nepozornost, plamínek jediný a... Přijde puberta, neporozumění, hádky, jejich spánek a… výběr nožů v kuchyni. Vždyť my jsme pro něj úplně cizí!

Ale přece Karel nebude až takový katastrofista, byť si za vlastní hláškou, že kdykoli se může stát komukoli kdekoli a naprosto cokoli, stále pevně stojí. Má se tím ale trápit, když Klárka je z očekávaného tak nadšená? Stejně ví, jak to dopadne. Pokusí se na nic ošklivého nemyslet, nechat to osudu. Vždyť, i kdyby další léta už nebyla tak sladká a bezstarostná jako ty dva tři roky prožité s Klárkou, mohl by si říct, že i tak mu bylo na světě blaze.

Po mírných peripetiích a čase tak akorát, nastal pro všechny tři další významný den. Okamžik příchodu nového syna pro ně, začátek soužití s jinými rodiči pro Lukáše. Šestiletý okatý blonďáček si v novém domově připadal jako v jiném světě. Výrazy jeho obličeje mluvily za něj. Dlouhou kuchyni si prošel čtyřikrát, mosazné retro baterie si v koupelně ohmatal nepočítaně, aby skleněné okénko pračky zvědavě upatlal do posledního místečka. A záchod by snad splachoval do večera, kdyby si nevšiml kouře z komína a nezeptal se, co to je. A bylo to něco! Pohled do proskleného krbu ho naprosto fascinoval, tam se našel. Jen Karlovi z toho při pomyšlení na možné následky bylo ouvej, a přemýšlel o skrýši na zápalky co nejvyšší, nejbezpečnější.

Vysočina je drsný kraj, tady na podzim opadává listí i z umělých kytek, a když se na nás sesype sněhová čepice, ven se dá dostat jedině komínem, strašil Karel Lukáše, který mu všechny jeho vymyšlené báchorky nadšeně věřil. Tím spíš, když se toho roku zařadila zima k těm zdařilejším, sněhovějším.

Chození do školy považoval prvňáček Lukášek za ztrátu času, čemu věnovat pozornost... Uvidíme, co přinesou další roky, jaké možnosti v sobě skrývá. Jedna veleschopnost se u něj už projevila. A tou byla výdrž. Tu v zimě u kamen vystřídala na jaře jiná. Dívat se, jak si Karel tenisově pinká o zeď stodoly. Nostalgicky, už jen tak pro radost a zpomalení odcházející fyzické kondice. Karel si mohl oddechnout, žlutý tenisový míček přece jenom není tak nebezpečný jako zápalky v rukou dítěte. Nezůstalo totiž jenom u pozorování, protože malý Lukášek nelenil a napodoboval, zabavil se.

Když hrál Karel sám, nikdy ho nenapadlo, jak intenzivně ubíjející hluk z bušení míčků o zeď může být. A dřevěným kuchyňským prkénkem k tomu navíc! Docela ho to Lukáškovo tlučení o zeď znavovalo, a to si myslel, že je od stodecibelového epicentra dosti daleko. Jednou, dvakrát týdně budiž, ale nechávat si tlouct do mozku každodenně? A hodiny v kuse? Vybavilo se mu, že stejně tvrdošíjně si ve svých začátcích vedl i veleúspěšný švédský tenista Bjorn Borg, když si ranami na dveře domácí garáže počínal úplně stejně. Úplně stejně? A to jako… Sice nevěděl, jak daleko od garáže měli bydlení manželé Borgovi, ale ve svém čtecím koutu své pracovny se Lukášovo hraní nedalo přeslechnout ani přes téměř metrovou zeď a všechny zavřené dveře k tomu. S tím se dalo dělat snad jenom to, že se mu musela koupit opravdová dětská tenisová raketa. A byl to dobrý tah. Bijecké, náruživé bušení o zeď sice neustalo, ale struny se zasloužily aspoň o to, že prkénkovým ránám už natrvalo odzvonilo. Jenomže ukočírovat nové a hůře ovladatelné sportovní náčiní způsobilo vyšší spotřebu tenisáků, které končily povětšinou v kopřivách za plotem. Mohlo však být i hůře, nebýt výpomocných sousedských návštěv z druhé strany, kterou zaměstnával nápodobně.

Do Lukáškovy tenisové vášně bylo nutné zasáhnout podruhé.  Karel nelenil a upravil mu držení rakety, vysvětlil, jak jít do bekhendu, jak se postavit k forhendu. A ono ejhle, balónkových úletů znatelně ubylo. I čas hrál pro Karla, těšil se na to, až přijde první mrazík a dočkají se prvního sněhu, aby pak mohl umělý trávník ode zdi srolovat, a zcela nenásilně i logicky tím Lukášovu letošní houževnatou aktivitu ukončit. Což o to, koberec se uklidil, ale protože pod ním byla půda poměrně slušně vyšlapaná, od pokračování bouchání do zdi ho to neodradilo. A když napadl sníh, odhrnul si ho sněžným hrablem.

Neskutečné, překvapivé! To Karel nedomyslel. Když veškerá domácí strategie selhala, rozhodl, že tenis musí z domu aspoň na zimu. Podařilo se mu to sice jenom na dva dny v týdnu, ale i tak to bral jako vítězství, třebaže pouze dílčí. Lukášek totiž začal chodit na tenisové lekce do tenisové haly. A když přišlo jaro a s ním i první tenisové mládežnické turnaje, trenér Karlovi navrhl, že by bylo prospěšné na jeden z nich Lukáška do Říčan u Prahy přihlásit. Říčany, to už je skoro Praha, co tam proboha budou dělat? Tak na to jsem fakt zvědavý, divil se skeptický Karel, ale i tak se jednu květnovou sobotu vyjelo.

Lukáš Pokorný, 8 a půl let, hlásil při registraci. Ne, pane, bohužel, my ho tady nemáme, to musí být nějaký omyl, dozvídá se. Že skončí jejich turnajová pouť neslavně sice předpokládal, ale že až tak smutně, ba dokonce předčasně, to si Lukášek nezasloužil. Rozčileně volá trenérovi, že ho zapomněl přihlásit. Odpověď: Lukášek nahlášený je, ale v kategorii 10 - 12letých. A sakra! No nic, stalo se. A dělo se i nadále. Mrňous z Vysočiny vzbudí povyk hned v prvním kole, kdy vyhraje nad klukem o hlavu vyšším, ve druhém zdvihne ze židle organizátora turnaje, jehož syn za stavu 2:5 roztříská raketu a s brekem uteče. Lukášek nakonec vypadne až v semifinále, a to ještě hodně těsně! Někoho tak zarputilého a bojovného jsme tu dlouho neměli, dozvídá se Karel, který se tomu při vzpomínkách na každodenní bušení do zdi jen potutelně usmívá. Že by to utrpení přece jenom k něčemu bylo? Snad mu něco naznačí trenér.

Proč jste to udělal? Vždyť mohl vyhrát, nechápe ho. To by si ale tak dobře nezahrál, dozvídá se od něj. No tak jo, tak vám děkuji, jak se mu věnujete, co všechno jste ho naučil, pochválí ho. Ale to se pletete pane, já ho naučil jenom podávat.