Diagnóza: Anička

Cože? Copak to máte za nemoc? Aničku? Co to zase ti doktoři vymysleli? Tak právě to jsem se dozvěděl dnes dopoledne od své pacientky, která se pochlubila i něčím jiným, než jenom svými problémy. Kroutil jsem hlavou nejenom nad něčím tak podivným, jako je dávat nemocem osobní jména, ale i proto, jak bleskurychle paní psycholožka pacientku se synem probrala.

Vím, máme tu Alzheimerovu nemoc, Cushingův syndrom a mnohé další jmenné choroby, ale jestli to takhle půjde dál, můžeme se těšit na další česká specifika jako diagnóza Patrik, Natálka a aby se „proslavili“ i tyrani, tak třeba syndrom Mauerová. Já jenom, abychom za pár let vůbec věděli která bije a hlavně aby to tušili i dnešní mladí, kteří o „současných“ událostech neví zhola nic. O studenty medicíny strach nemám, jejich starší kolegové si vymýšlejí, mladí ať se to našrotí a kdo ví, s jakými pikantnostmi se pro své nástupce zase předvedou oni.

Dále si myslím, a psychologové ať se na mě nezlobí, že nejlepším rádcem pro každého jsou ti nejbližší. Třeba neumějí užívat všelijaké ty zavedené formulky a sofistikované obraty, ale ani největší odborníci nezískají během hodin, v našem případě rekordně dokonce během necelé hodiny, natolik kvalitní anamnézu, která by je k přesné diagnóze navedla.

Kdo tedy, když ne ti nejpovolanější? Jednoduše pouze ti nejbližší znají své známé nejlíp, neboť je poznávají léta. A to hezky postupně, neunáhleně, jenom oni jsou schopni dozvědět se o blízkých téměř všechno, právě před nimi se důležité věci jen velmi přetěžko utajují.

Nad novotou čpící a „všeříkající“ diagnózou Anička žasnu i proto, že moje dopolední pacientka Klára je paní madam, která si svého osmiletého jedináčka hýčká jako stará panna v posteli kocoura a tím bych asi tak měl skončit, protože nechci být nepřesný jako paní psycholožka. Ještě si snad dovolím jenom tolik, že by tomu jejímu mnohem více než psychologické vyšetření pomohlo pár facek a z nabízející se Aničky a hlavně z něčeho úplně jiného, by byl vyléčený na to tata! Původně jsem nechtěl, ale ostřejší slova jsem volil proto, abych si od své svrbící upřímnosti ulevil, protože já když musím, tak musím, ať se děje co se děje…

To všechno si myslím i přesto, že toho mladého školáka znám jenom z chování, když do ordinace přijde společně s maminkou, ale když i to jeho projevující se časové málo je natolik výrazné, že k mému zřetelnému úsudku plně postačí. Nevím, třeba je v něm skutečně i Anička, ale jenom jako vedlejší a mnohem méně podstatná diagnóza. O to víc se divím, že ho paní psycholožka neprokoukla nebo že by se u ní choval úplně jinak? Nebo to měl dokonce naporučeno, byl zastrašen a kupodivu poslechl?

Hmmm, taky jedna z možností a diagnóza, ale už pro někoho jiného. Přes to přese všechno si i nadále troufám tvrdit, že jako hlavní diagnóza Anička mi z něj nevychází ani náhodou. To mi spíš připadá, jako by se chtělo nebohé Aničky využít, když je momentálně v kurzu, působící jako lepkavé lákadlo, díky kterému se někdo chce zviditelnit a být cool, no ne?

Za vším dosud napsaným však nehledejte žádnou senzaci, to jako že bych snad rizika školáckého denodenního docházení podceňoval, ba naopak. Jen poukazuji na to, že to není jen tento jediný a nejdůležitější problém, který stojí u našich ratolestí za povšimnutí.

Jak to s povedeným synáčkem a jeho moderní diagnózou dopadlo, s největší pravděpodobností informovaný budu, ale zcela jistě vám o tom neřeknu z jednoho prostého důvodu. Nechtěl bych totiž, aby jste přišli o ten nádherný smyšlený závěr, že teď musí rozpustilý synek rodičům telefonovat nejenom když přijde do školy, ale i okamžitě během cesty, když mu bude připadat jenom sebemíň něco podezřelého. No a na to konto svému jedináčkovi ke stávajícímu koupili mobil ještě jeden, protože co kdyby se jeden z nich nečekaně vybil. Hmmm, taky řešení problému...