Dělat komerční legraci není legrace

Což znamená to, že legrace na povel vyžaduje nesmírné úsilí. A když se nedaří, dokonce několik let nedaří, je to na pováženou. Za příklad nechť poslouží časopis Trnky – Brnky, od kterého chci všechny vtipálky důrazně varovat.

Pamatuju ho ještě z doby, kdy stál pětikorunu a to mě ještě bavil. Poslední dobou se mi dostává do ruky maximálně dvakrát do roka a to naštěstí jenom tak řídce, protože listovat v něm častěji, by mě odrovnalo natrvalo. Ještě loni tři dny, naposledy mi na zotavenou nestačil ani týden. To, že dnes časopis stojí desetinásobek nekritizuju, to ohlédnutí za jeho obsahem je více než alarmující, ba přímo zdrcující. Záplava kreslených vtipů je sice úctyhodná, ale pousmál jsem se jenom nad dvěma. Dovolím si tvrdit, že tak jako já nejsem žádný malíř, nejsou trnkobrnkáčtí kreslíři žádní vtipálci. Své zdařilé, osobitě pojaté kresby doplňují pouze textem, v kterém je poznat pouze marná snaha o komično, takže výsledek je povšechně žalostný a čím dál žalostnější.

O tom, že doprovázející text pod kresbou by měl být co nejkratší a že obrázkové vtipy beze slov jsou považovány za nejkvalitnější, si zdejší autoři můžou nechat leda tak zdát.

Jakože povídky a psané vtipy jakbysmet. Prosté, těžkopádné, bez nápadu, bez poenty, tedy naprosto zbytečné. Stránka o fotograficky zachycených ksichtech je pouze násilným trapným šklebením a vyvolala ve mně jedinou otázku: Který chytrák tohle pro čtenáře vymyslel a hlavně pořád neuváženě otiskuje.

Od lidového časopisu, který byl kdysi humorný, se sice nedají očekávat hluboké myšlenky, překvapivé poenty a nápady k nezaplacení, ale sranda by tam být přece jenom měla. Vím, nic s tím nenadělám, aktivně přispívající redakci to zřejmě pořád sype, takže mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že takový časopis čte a dokonce si i předplácí jim podobní, promiňte, prosťáčci. Že je jich nejspíš pořád hodně, mě však znepokojuje. 

Udržet si průměrnou až vyšší humoristickou úroveň víc jak dvacet let je sice obtížné, ale ne neuskutečnitelné. Navíc, vždycky přece existuje něco jako možnost volby. Když se cokoli dařit přestává, je otázkou hrdosti a cti to tiše zabalit.

Konejšení se argumentem, že lidé T-B stále chtějí a kupují, by rozhodně nemělo být tím pravým motorem k neutuchajícímu pokračování. Daleko důležitějším stimulem by měla být vlastní sebekritika, nespokojenost až naštvanost. A jestli si náhodou někdo paranoidně myslí, že text je skrytě a negativisticky pojatou agitkou T-B, tak na to zapomeňte, časopis si opravdu nekupujte a věřte mi, ušetříte si nejenom své peníze.

Rozhodně  se tu neoháním žádnou absolutní pravdou a jedině správným názorem, ale pouze míněním vlastním, proto je možné, že ten špatný a ohromnou legraci nechápající, jsem jenom já. 

Sebevraždně se tak možná dorazím dvěma vtípky, které mě v průběhu časopiseckého čtení napadly. Nejsou bůhvíjak impozantní, ale kdyby se ve stejném duchu nesla aspoň polovina vtipů v T-B, tento blog by určitě nevznikl, říkám opět pouze za sebe.

Pod dojmem skončených LOH: 1- Obrázek mladé skokanky do výšky, která právě shodila laťku, opodál říká trenér jinému trenérovi: „Počkejte až dostane od rodičů mobil, to prý bude skákat tři metry vysoko.“

2- Milenecká dvojice v ložnici, ona si prohlíží dárek od něj, velmi malé kalhotky (kočičí konzervu): „Já jsem sice tvoje malá holčička, (kočička), ale příště se se mnou aspoň trošku poraď.“