Dělají sportovní komentátoři svou práci správně?

Můj známý si myslí, že ten, který pořád kecá, tak ne. Jenomže je mluvení a mluvení, proto nelze hodnocení sportovního komentátorství zevšeobecňovat. Takže věc názoru? Jenom věc názoru?

Zmiňovanému známému by stačilo: „Dobrý den, vítáme vás - zápas začal – přestávka - zápas skončil, na shledanou.“ Já zas tvrdím, že pán s mikrofonem na tribuně nebo ve studiu komentovat má.  A to nejenom tehdy, kdy se mu zachce, ale zase to nehonit až do takového extrému, kdy hubu nezavře od první do poslední minuty. Tedy komentovat vkusně a přiměřeně. A to je co? Upřesním: za správné komentování považuji to, které informuje o tom, co se na hřišti, na trase, na kurtu, na jakémkoli soutěžišti, právě odehrává. Vtípky a pikantérie všeho druhu jsou sice leckdy zajímavé a dění na kolbišti odlehčí, ale patří především do přestávek a k nudným sportovním pasážím. Kdo je u míče, kdo běží na kolikáté pozici, kdo koho předjel, kdo kolik nastřílel… to je pro diváky důležité – jména a fakta!

Zúžíme-li komentátorský problém na fotbal a hokej, tak vězte, že červená je Sparta a v bílém hraje Ostrava, pozná při neutuchajícím pragocentrismu každé malé dítě, ale to, kdo pěkně vystřelil, kdo špatně přihrál, kdo míč nezpracoval, kdo koho zase fauloval, to potřebujeme vědět. Vždyť ani fanoušek vždycky nepozná hráče podle jeho typického pohybu, odvodí si z postu, podle lajny, která zrovna hraje, a taky ne každý má ostříží zrak, aby přečetl všechna jména na dresech, leckdy v akrobatických polohách. Při nedávném mistrovství v hokeji mě kladně zaujal pan Záruba, který se dění na hřišti snažil komentovat přesně, jmenovitě, a ne plácat páté přes deváté za každou cenu.

Uvědomme si, že ne každý vidí dobře přes sloup třicet metrů na led, z pohovky na malou televizi, přes mhouřící víčka, ale taky pořád. Ano, jakkoli to zní černohumorně, i slepci se dívají na televizi, sportovní přenosy nevyjímaje.

A zrovna jednomu z nich jsem se nedávno snažil fotbalový zápas co nejvíc přiblížit. Můžu vám říct, že to není žádný med. Podrobné komentování na způsob rozhlasového, to je teprve pořádný záhul! Zápas začal a zpočátku jsem poznal jenom Messiho. Jenomže když jsem se snažil a soustředil, přes přechodný stav pomáhání malým černouškem, velkou gorilou a neposedným zrzečkem, jsem ke konci zápasu znal půlku Barcelóny i čtyři jména soupeře. Popisovat atypickému posluchači pozici míče a vysvětlit, proč je hlavní rozhodčí slepý jak patrona a lajnový neodmával ofsajd, dá věru dosti zabrat. Při mých podprůměrných verbálních vyjadřovacích schopnostech zvláště.

Ti, kteří čekají na to, až zmíním tolik oblíbeného Bosáka, se dočkali právě teď. Znalosti má, kopané zdá se, rozumí, ale on bohužel nekomentuje, on kecá. Proto se mu někdy povede fórek, kterými si získal tolik příznivců. Ačkoli zrovna nedávno se dost sekl i na svém poli oraném: „To byl faul jako…“ pak asi deset, patnáct vteřin přemýšlel, protože triviální přirovnání jako Brno, jako hrom, která se nabízela, už pro něj asi nejsou dostatečně důstojná, načež z něj vypadl - faul jako stodola. Jako by snad mluviti stříbro, mlčeti zlato, neplatilo všude.

Takže závěrem: Co se na hřišti děje, pozorný vidící divák vidí, ale bohužel nezná jména všech hráčů, závodníků - to je pro něj stěžejní! S tím by se měl vytasit znalý a připravený komentátor. Jedině informovaný divák si na závod, utkání, na výkon mužstva, na jednotlivce, sám udělá vlastní úsudek. Kolikrát i do té míry, že už nepotřebuje ani žádné přemoudralé pozápasové diskuze. Rozumíme si? Kecání kolem fotbalu, rozebrat zápas patří do hospody, ale během přímého přenosu chceme vědět, kdo jaký výkon předvádí! A radovat se z gólů v té správné bráně, samozřejmě.