Chytřejší prohrává

„Výborně, opravdu skvěle zvládnuto! Logickou část dnešního finále tak mají soutěžící za sebou a nyní nás čeká divácky velmi oblíbená disciplína - postřehová část," překřikuje potlesk diváků vesměs oblíbený moderátor Roman Šmaňha a pokračuje.

"Jenom pro pořádek, tedy jen ve stručnosti připomínám, že v následující divadelní scénce uvidíte krátkou ukázku, kterou vzápětí vystřídá téměř totožná a vaším úkolem bude najít mezi nimi tři rozdíly. Jestli bude změna v hudebním doprovodu, slovním projevu, v rozestavění či změně kulis na jevišti nebo v něčem úplně jiném, nikdo netuší. Jen podotýkám, že za každé odhalení jsou dva body. Tak co? Připraveni? Jdete do toho? Připravte se, soustřeďte se, začínáme!“ motivuje k další hře učinkující i diváky.

Půlminutové dění na jevišti skončilo a nadmíru soustředěný, soutěžící Karel přišel jenom na dva rozdíly. Ani to by však nemuselo být marné, kdyby rychlostní mačkací souboj o výhodu první odpovědi vyhrál. To je ovšem jen pouhá teorie, s rychlou reakcí se zrovna on nikdy nekamarádil, což by mu z posledního incidentu jistě potvrdil jeden zlobící se pán s pomačkaným kufrem auta. A to právě mu na této soutěži vadilo. Vždyť o co spravedlivější by bylo napsat výsledek na papír a pak je najednou se všemi porovnat. Kdepak, nikdo mu z hlavy nevytluče, že postřeh nemá s inteligencí pranic společného, že klaksónové mačkání je jenom trapným divadýlkem pro diváky.
Výsadu prvního rozhodování si nejrychlejším hmatem vydobyl pan Jiří a uvádí vyměnění parohů na zdi za menší, ale na nic jiného už nepřišel. Druhý Miroslav si všiml hodin, které se přemístily z levé strany nočního stolku na pravou a se svým výkonem také neoslnil. No paráda, protože ke slovu se brzy dostane Karel a raduje se už předem, neboť on si všiml něčeho, čeho oba soupeři ne, takže počítá také se dvěma body. Jenomže!

„ V první ukázce se herec nejdřív lekl a pak řekl Ó bože ne!, zatímco ve druhé to nejdřív řekl a až pak se vyděsil.“ Moderátor na chvíli znejistí, protože tuto odpověď hledá ve svých lejstrech marně. Hrobové ticho, kterému chyběl už jenom ten pomyslný padající špendlík.

„Ne, tak bohužel, tohle není správná odpověď. Třetí odchylkou, kterou nikdo ze soutěžících neodhalil, byly tři přidané šipky do terče. Pánové, asi by to chtělo brýle, nemyslíte? Třeba já je mám, zastavte se někdy u kolegů“ a zřejmě to byl povedený vtip, protože sálem to pobaveně zašumělo. Snad jenom Karel si pomyslel, že ani zraková ostrost by neměla co mluvit do úspěchu v inteligenční soutěži. Ale stejně: že by se byl spletl? Sluch mu na rozdíl od zraku slouží dobře, že i přesto by si přehozený údiv a slovní poznámku herce vsugeroval? No nic, nemá cenu nad tím dál bloumat, soutěžící čeká další ukázka, teď se musí zaměřit jenom a jenom na ni.
„Tři, dva, jedna, teď!“
Jak jinak, po ní Karel mačkací souboj zase prohrál. Odpovídat bude zase jako poslední, ale všiml si dokonce dvou ze tří avizovaných změn. Tedy, jedině když nepodlehl zase vlastní fantazii. 
„Proč jenom mě to už ani nepřekvapuje?" reaguje na Karlovo opětovné pozdní přihlášení pan moderátor. "Nejspíš už bude pravidlem, že galantní pan Karel dává svým kolegům přednost. Divákům připomínám, že  je lékař, jehož kladné morální vlastnosti nikoho nepřekvapí, ale tady nejsme u dveří pane Karle, tady přednost nikomu dávat nemusíte. Právě tady a teď jste ve hře kde vyhrává kdo? Ten nejchytřejší!“ vehementně se činí moderátor a svým povzbuzujícím gestem vybízí publikum k co nejhlasitějšímu pokřiku.
„A ještě jednou. Kdo?“ teatrálně gestikuluje ještě víc.
„Ten nejchytřejší!“ spolupracují diváci a všichni můžou být spokojeni. Ať žije chtěná estráda!
„Takže, pane Karle," pokračuje po utišení publika. "Doufám, že i přesto uspějete, neboť jen tak s kolegy udržíte krok. Cítíte to napětí kolem? Tak moc jsme na všechny postřehy zvědaví.“

A jak jinak, Karlovi soupeři trefují zase po jedné změně. Jednu mu Jirka už předpokládaně vyfoukl, ale i tak opomněli něco, čeho si všiml zase jenom on a dostává se ke slovu.

„Přiznám se, že i já jsem si všiml té polovysunuté zásuvky stolu, ale pětiminutové změny času na hodinách opravdu ne. Nic z toho se mi tak nepočítá, ale jsem přesvědčen, že třásně koberce byly v druhé ukázce nepatrně obráceny, jak jen to říct, proti srsti, jestli mi rozumíte. Tedy, pouze část třásní na pravé straně koberce.“ Opět krátké ticho, opět moderátorův rozpačitý pohled do papíru a z publika se ozve hlasité: Jo!

„Ne, pane Karle, není tomu tak. Nic o koberci v podkladech bohužel nemám. Proto vám ani podruhé vaši odpověď nemůžu uznat,“ zní ortel poněkud nejistě a v hledišti to podivně zašumí. Není to však skličující šum pod dojmem zklamání, ale ševelení docela jiné. Rozpačité až nesouhlasné.
„Tou třetí neznámou je totiž prachovka, která se z pozice na skříni úplně vlevo posunula více dozadu. Vím, bylo to těžké, ale ani rozpoznání dvou rozdílů třemi lidmi, to výsledek není vůbec špatný“ a následuje vlažný potlesk. Ale stejně to Karlovi nedá – i přes neostrost zraku by dal krk za to, že třásně pomuchlané byly! Copak jsou všichni kolem hluší a slepí?

Na třetí ukázku se Karel nesoustředil už ani z poloviny jako na ty předešlé. Jeho vyhazov byl na spadnutí, tak proč se snažit, proč to soupeřům neusnadnit. A že na sobě odevzdanost nechával hodně znát, bylo patrné už z jeho liknavého přístupu k hlasování. Pan moderátor totiž zaimprovizoval a letargické publikum se rozhodl nabudit klaksónovým zaječením ještě před třetí ukázkou. Karlova poklidná hlasovací nechuť moderátorovi neunikla.
„Ale ale, copak že to, pane Karle? Nevěříte si? Už žádný spěch? Poněkud podivná taktika od někoho, kdo potřebuje body jako sůl. No uvidíme!“ Možná, že moderátor rozumí své práci, ale o Karlově duši nemá ani ponětí. Toho paradoxně předešlý nulový zisk zklidnil a snadno i rád se podvolil osvobozující flegmatičnosti. Při ukázce se jen tak pro pobavení zaměřil na čtyři vytipované blbůstky a v pozměněném přehrátí je jenom zkontroloval.

K jeho úžasu se oba soupeři trefili jen do jedné a navíc stejné změny, takže dva body získal jenom pan Miroslav a k jeho druhému úžasu, ... ale nepředbíhejme.
„Tak a teď je to na vás, pane Karle. Vaši soupeři dopadli nevalně, tak na co jste přišel tentokrát? Poznal jste zbylé dva rozdíly? Ale podotýkám, že to musí být jedině správně!“ načež se moderátor nelichotivě pousmál. Avšak Karel se jeho laciné šaškárny zúčastnit nehodlal a zhurta ze sebe vychrlil:
„Rozdíl v oslovení pane Winstone a pane Binsone a šála na krku mladé paní byla omotána tak, že její delší konec byl poprvé vlevo a pak vpravo.“
Moderátor svraštil obočí, nadechl se k výroku a … střih! Takže zatímco gaučový divák se začal rozčilovat nad televizní reklamou, diváci v sále už jásali.

„Ano, ano, toto je úplně přesně! Neuvěřitelné! Máte čtyři body a troufám si tvrdit, že jste utekl hrobníkovi z lopaty. Ačkoli nám to ještě musí potvrdit výsledková tabule, až pak budeme definitivně vědět, pro koho z našich třech statečných bylo předposlední kolo konečnou. A je to tady, už máme jasno!“
„Do finále postupuje suverénně pan Miroslav s panem Karlem! Po velkém boji nás bohužel opouští pan Jiří, o jediný bod za Karlem. Napínavé, neuvěřitelné, velmi těsné! Rozlučme se tak s třetím nejchytřejším Čechem, prosím potlesk pro pana Jiřího!“
Důstojné loučení s panem Jiřím a Karlův úsměv poněkud odstavily na vedlejší kolej doposud vedoucího, neustále zamračeného pana Miroslava, a to i přesto, že v závěrečném desetiotázkovém vědomostním rozstřelu bude mít k vítězství mnohem výhodnější pozici a to dokonce s luxusním náskokem čtyř bodů.

To je moc, to se nedá zvládnout, myslí si nejenom Karel. Ikdyž…  Závěrečný finiš naštěstí nezahrnuje žádné mačkání, ale oba mají na písemné rozhodnutí pět vteřin, které ukáží zároveň. Proč to takhle nešlo i dřív, Karel nechápe a nikdy nepochopí. Prostě je to tak – jeden nelogický a neférový tyjátr, s kterým když chceš soutěžit, musíš souhlasit.
"Velkolepé finále začíná. Výborně pánové, poďme na to!"

První otázka, druhá, pátá, Karel dotahuje. S diváky na jeho straně jako by to šlo líp. Šestá otázka, sedmá, devátá, Karel to zvládá a už je na tom bodově stejně. Neuvěřitelné! Ve všeobecných otázkách Karel exceluje! Publikum aplauduje, vstává, je v tranzu a pan Miroslav se mračí ještě víc. Rozhodne nebo ještě nerozhodne poslední otázka?
„Prosím ticho, ticho prosím, soutěžícím jde o hodně a potřebují se maximálně soustředit,“ uklidňuje bouřlivé nadšence moderátor, na kterém je poznat, jak je hrou fascinován, jak je i on ve svém živlu, jak je napínavé hře rád. Po naprostém zklidnění otevírá obálku s desátou otázkou. Proti všem doposavadním zvyklostem si ji pro sebe nedočkavě přečte.
„No to snad ne! Pane Karle, pane doktore, kdo vám pomáhá? Při vás musí stát desítky andělů, tak moc vám přejí! Poslední otázka je totiž z medicíny“ a sálem to pobaveně zašvitoří.
„Takže ticho prosím, možná poslední otázka zní: Vyberte ze tří následujících možností. Pneumotorax jsou nebo je:
Za a) vzduch v břišní dutině, za b) vzduch v plicích a za c) částečky gumy v hrudníku. Prosím, odpovídejte, teď!"
První vteřina – soutěžící přemýšlejí, ve třetí vteřině Miroslav píše, ale Karel stále nic. Konec čtvrté sekundy, pátá, Karel se ani nehne. Ozve se gong a je dobojováno. Rozpačitost, nepochopitelnost. Vždyť  si nikdo všiml, že by Karel propisku byť jenom uchopil. Proč? Jaký měl důvod? Zaspal? Nevěděl? On? Doktor? Že by okno? Ignorace? Proč to? Vězí snad za jeho chováním něco?

Karlovo nicnepočínání překvapí i zkušeného moderátora. Je poznat, jak moc touží se ho zeptat, ale první na řadě je Miroslav.
„Takže pane Miroslave, ukažte na kameru vaši odpověď. Ano, tady ji máme, pan Miroslav si myslí, že za b) je správně. Přiznejte se - věděl jste to, nebo jste hádal?“
„No, člověk by si neměl nikdy, v ničem a ničím být stoprocentně jistý, ale když jsem dal dohromady rozum, intuici, trochu latiny a také zlatou střední cestu, vyšel mi z toho všeho vzduch v plicích.“
„Výborně. Ale správnou odpověď ještě neprozradím, ještě chvíli počkejme. Pane Karle, vy jste nic nezapsal, nebo se pletu? Ano, děkuji, pan Karel ukazuje prázdný list papíru, takže se ho ptám - proč? Vždyť jakákoli odpověď je třetinová šance, proč jste nezkusil aspoň něco tipnout?“
„Nereagoval jsem, protože ani jedna z navrhovaných odpovědí není správná. Myslím si totiž, že to je chyták,“ tvrdí naprosto přesvědčivě. Sálem to udiveně zašumělo a rozpaky na sobě dal znát i moderátor.
„Takže tak. Pan Karel si opět myslí, tuším už potřetí, něco jiného. No nevím, osobité názory jste měl už dvakrát, že by vám to vyšlo do třetice? No uvidíme! Ještě chvíli strpení a výsledek tu bude co by dup" a v sále nebylo jediné hlavy, která by velkou digitální obrazovku upřeně nesledovala. Jenomže rozhodnutí trvalo nezvykle dlouho, až by se přítomné dusno dalo porcovat.
„To je doba, to je doba, že by nějaký zádrhel?“ začíná být moderátor nervózní a netrpělivý čím dál víc. Výsledková tabule už přes minutu mlčí a nevypadá to, že bude líp. Mrtvolné ticho v sále přebíjí nevědomost a rozruch.

Moderátor najednou zpozorní, do sluchátek dostává zřejmě důležité instrukce. Svraští čelo, polije ho pot. Ve světlech reflektorů se mu čelo zaleskne jak naleštěné zrcadlo a aniž si to uvědomuje, začíná na místě přešlapovat. To jen řeč jeho těla odvádí kvalitní práci. Jindy by přísně nařizoval zklidnění, teď čilý ruch v sále nevnímá. Najednou všichni v sále zpozorní. Zaujme dvakrát hlubokým nádechem, upřeně toporným pohledem ke vchodu a pozorný divák v něm čte: už chci mít všechno za sebou! Napětí, že by z hlouposti myšlenku vytvořilo, každé polknutí slyšet bylo. Zrovna takovou gradaci soutěže si  nepředstavoval.
„Promiňte, vyskytly se jisté technické potíže. Ale naštěstí je už všechno pořádku a je mi nesmírnou ctí vyhlásit vítěze soutěže Nejchytřejší Čech! Do sluchátek jsem dostával pokyny a rozuměl jsem zcela zřetelně. A proč to dál natahovat, vždyť jsme se už načekali dost. A proto: Nejchytřejším Čechem se pro rok 2014 stává: pan Miroslav Falousek! Gratuluji!“
Ruce nad hlavou, nepatrný úsměv ve tváři vítěze. Avšak pozornému divákovi neujde, jak Karel na výraz nesouhlasu zklamaně a jen krátce pokýve hlavou. Přesto nechce panu Miroslavovi pocit z domnělého vítězství kazit a poblahopřát mu jde. Rozpačitý potlesk zesílí právě ve chvíli, kdy se s Karlem loučí moderátor. Každý si byl vědom toho, že Karlův finiš byl úctyhodný a nic na tom nezmění ani podivné vyhoření na poslední medicínské otázce, kterou v zákulisí zřejmě ještě několikrát a pozorně ověřovali.
„To nic, pane Karle, to se stává. Nervozita, křeč, důležitost okamžiku, prostě nervy. Vždyť co? O nic moc nejde. Vždycky je potřeba mít na paměti, že je to jenom dovednostní hra a hlavně zábava!“ měla mu být jeho slova útěšnou náplastí. To jo, zábavné to opravdu je! Před celým národem vypadat jako hloupý a arogantní doktor, je opravdu k popukání!

V zákulisí jeviště se právě odvíjí také jedno drama, diváckým očím nikdy nenabídnuté.
„Ty vole já to totálně posral. A že si toho musel všimnout zrovna on. Já to zděšení a větu opravdu nechtěně přehodil!“
„A co myslíš, že já? Když jsme tam vlítli a měnili ty věci, já o ten tepich zakopla. Myslela jsem, že to bude v cajku, ale ty třásně se fakt přetočily. A svět je krutý až tak, že ten chudák nevyhrál.“

Za týden přichází Karlovi omluvný dopis z televize tohoto znění:

Vážený pane doktore!
S politováním kvitujeme nepřesnost odpovědi v poslední otázce. Pneumotorax opravdu není vzduch v plicích, ale v pohrudniční dutině, což jste zřejmě měl na mysli. Nicméně, nebyla-li uvedena žádná jiná odpověď, tím, že byla tato správnosti nejblíž, lze ji tak považovat za dostatečnou, pro laickou veřejnost tím spíš postačující. Snad vám od možného zklamání ulehčí to, že pro nás jste Nejchytřejším Čechem jedině Vy! A snad se neurazíte, když vám jako odškodnění nabízíme pozvání do soutěže v příštím roce.

S pozdravem, bla, bla, bla.

„Jo tak oni kvitují, správnosti nejblíž, laická veřejnost, možné zklamání, nejchytřejším Čechem pro ně, snad se neurazíte… Ty hovada! Nasrat jim!“ a dopis položil na loužičku od kávy, kterou vycintal na stůl, když tato slova četl.