Chcete-li zůstat v pohodě, neptejte se ženy na přesný časový údaj

Informuji o tom bohužel až po zážitku, před kterým jsem ještě nebyl natolik uvědomělý, abych mu dokázal předejít. Kolegyně v práci obsadila počítač, na který jsem měl také zálusk a zdvořile se ptám, kdy na něm práci skončí.

Dle toho se mi také dostalo náležitě slušné a stručné odpovědi: „Za chvíli.“

Udělám tři kroky vzad, kouknu na hodinky a pro sebe si říkám. No jo, za chvíli. Ale to je co? To je kolik? Co tím ta zatracená ženská za počítačem myslí? Vždyť to je jednoznačně nic neříkající odpověď. Proto se vracím a dychtím po konkrétním časovém údaji: „Za pět, za deset minut, čtvrt hodiny? Nenaléhám, jenom mi řekni kdy!“

Koukla na mě, poopravila si brýle a řekla: „Vždyť jsem ti to už jasně řekla. Za chvíli přece!“ Nuž tedy dobrá, moji dotěrnost se snaží soucitně svalit na moji nedoslýchavost.

„Dobře, říkáš za chvíli. A to je pro tebe kolik? Pět nebo deset minut?“ nedávám se lehce odbýt.

Moje otázka zůstala bez odpovědi a hlava kolegyně se povážlivě zakývala. Známe to přece, ne? Pro chlapy je chvilka minuta, pro ženy před plesem hodina. Snad jedinou výjimkou jsou časové údaje při milování, které se nám jenom mírně, tedy naprosto bezvýznamně a nechtěně prodlužují, zatímco ženám nehorázně a tudíž zcela nespravedlivě zkracují.

Po uvážlivé rozvaze jsem se časového údaje přece jenom dočkal, přičemž mě velmi překvapil. Z ženských úst zazněl překvapivě krátce a výstižně, leč zcela nepřekvapivě velmi rozhořčeně a opět časově nicneříkajícně. Zněl: „Hatalo odprejskni!“

Vrátil jsem se raději až po deseti minutách a co nejopatrněji se zase ptám: „Jak dlouho ještě, Janičko?“

„Chviličku, miláčku!“

??? Jak milé. No že mě to hned nenapadlo. Nejdřív je chvíle, pak zajímavé odprejskni, následováno chviličkou. Ale co přijde pak?

Z velmi nadějné pozice se kolegyni pro jistotu ztrácím z očí a dobré tři minuty vyčkávám. Odhaduji, že právě tak dlouho by mohla trvat její touha po mé další vítané přítomnosti. Být prodlení delší, určitě by začala o mé bojovné zarputilosti pochybovat. A to přece nechce žádný chlap!

„Tak co, už?“ a frajersky se opírám o futra.

„Tak ty si nedáš pokoj? Tak abys věděl - jo, už!“

Paráda, tak konečně, pomyslím si. Snaha jako vždycky zabrala. Super! Jenomže co? Přesun se zatím nekoná. Proč se děje to, že se nic neděje? Podle mě je „už“ tak jednoznačným „užem,“ že by okamžitému odsunu nemělo bránit vůbec nic. Ale vyznejte se v těch ženských časových údajích! Já v nich mám už jasno.

Dnes už vím, že za „užem“ následuje ještě pětiminutové čekání na: teď. Opravdu dosti překvapivé, navíc z matematického hlediska k neuvěření, tedy technicky sotva správné, leč skutečné. Už a teď od sebe dělí rovných pět minut.  

Takže si to zopakujeme, pro pořádek shrňme: Za chvíli: 20 minut, (za chvíli přece: 19 minut), odprejskni: 18 minut, chviličku: 8 minut, už: 5 minut, teď: 0 minut.

Poznání pro muže: ženy ke svému životu nepotřebují znalost žádného přesného číselného údaje, dokonce je podezřívám, že o jeho existenci nemají ani to nejmenší tušení.

Závěrečná rada pro muže: chcete-li ženu od čehokoli rázně odpoutat, a nechcete se nechat opíjet časovými libůstkami, řekněte jí jejími slovy, že teď!, tedy žádné nezkušené už, ale teď právě hoří škola s jejími dětmi. Vím, poněkud hnusné, ale je na vás, jestli se chcete sžíravě utápět v časových kličkách nebo ze sebe nechat dělat vola pro nic za nic. S ohledem na velmi pravděpodobnou nutnost pozdějšího vyslechnutí hysterického názoru se sice jedná o sdělení poněkud riskantní, takže najdete-li radu přijatelnější, ale pořád ještě účinnou, sem s ní, pochlubte se!