Česnečka na Výrovce v Krkonoších

Byla ochutnána jednoho slunečného dne loni na podzim a protože to byl fakt zážitek, musím se o něj s vámi podělit. Taky nabízeli gulášovou polívku, ale tu jenom na ceduli, protože v hrnci už nebyla. Jen tak na okraj – taky si myslíte, že je to to nejmenší, došlé jídlo smazat nebo škrtnout, aby nebyli zákazníci klamáni?

Tamtu určitě ne, ale tuto bych si nechal líbit!

Třikrát Plzeň, třikrát česnečka, zněla naše objednávka. Pivo dorazilo, vzápětí polívka, která se mi hned na první pohled nezdála. Kouřilo se z ní, ale vůbec nevoněla. Jasno bylo hned po první lžíci! Horká voda! No fuj! Ano, bylo to, jako byste se zcela vědomě, kousek po kousku, vnitřně opařovali horkou vodou. Pohlédnu do lžíce a ono to vůbec nebylo jako! Když pominu těch pět malých brambůrků u dna a tři nitky něčeho bílého, co mělo vyvolat dojem přítomnosti sýru, na lžičce se mi vysmívalo mdlé průzračno, panenské víc, než nejneposkvrnější početí.

Protože jsem nechtěl potvrdit svou pověst notorického stěžovatele v rekordním čase, schválně jsem pozoroval, co na to ostatní. Ti však jakoby dávali polívce druhou, třetí i čtvrtou šanci. Jejich mlčení však bylo nezvyklé, že něco nebylo tak jak by mělo, se dalo lehce vytušit. A domněnka to byla správná, taky jim nechutnalo a řešili jsme, co a jak dál. I za cenu toho, že chuť dostávala značně přes hubu, zvítězil hlad.

Nevím jak vy, ale já jsem po restauracích zvyklý na česnečku, která má chuť po česneku, na které plavou oprančené kousky chleba a majoránka, vločkuje se vajíčko, potápí se sýr, který si táhle nabíráte a když se v ní objeví i nějaké to uzené, je vám z toho všeho tak nějak dobře nejenom od žaludku.

Určitě jste už poznali, že pouhé polívkáře nemají po restauracích příliš rádi, což je jim dáváno najevo aspoň naprostou ignorací při placení. Po marných pokusech přivolat číšníka pohledem, jak etiketa praví, jsem vzal závěrečné břímě na sebe a jdu zaplatit servírce k baru.

Povídám, že platím za ten stůl v rohu, ona mi vyjede lísteček a přitom si neodpustím poznámku, aby panu kuchaři vyřídila, že tak hnusnou česnečku jsme ještě nejedli. Okamžitě mi bere paragon zpět a sděluje mi, abych si to s kuchařemi vyřídil sám, že je hned za těmi otevřenými dveřmi. Tak to mě trochu překvapilo, podstrčena mi je nová účtenka a jistě tušíte, že jenom za tři piva. Na divení se však nemám čas a raději sbírám odvahu na návštěvu za panem kuchařem.

Mám obavy, přece jenom, je to kuchař, odborník, je tady ve svém a já jsem pouhý host, jeden z mnoha, ale kdybych za ním jít odmítl, servírka by si mohla myslet, že si troufám jenom na ženské. Ač heterosexuál, jdu za ním a sám sebe překvapuji, jak zhurta na něj vyjedu nespokojeností v tom, jak obtížně poživatelnou vodovou česnečku vaří, že ten vývar neviděl bujon, natož maso s kostí, koření jako by neuznával, vajíčko jakoby pro něj neexistovalo a sýr byl kdovíjaký póvl.

On na to, že tak to vidím jenom já, že tak se pravá česnečka nedělá, že on ji dělá tak, jak se má a že doposud si nikdo nestěžoval. Samozřejmě, s tím prozatímním nestěžováním co na mě vyrukoval, to je laciný a profláknutý fígl, protože je neprůkazný. Zároveň ale přiznal, jak jednoduše polívku připravil, ale co já vím?

Možná měl pravdu a pravá česnečka se takhle po jeho obyčejně dělá a ta, na jakou jsme zvyklí, to bude nejspíš nějaká vylepšenina. Tedy ne ta pravá, ale časem vyšlechtěná, skutky prověřená kulinářská specialita bohatší o sýr, o vývar, o koření, o vajíčko, takže o chuť. A právě tu většina z nás má za domácí česnečku. No ale upřímně, nezdá se mi to tak.

Stejně si ale myslím, že ve skutečnosti to na Výrovce bylo tak, že když gulášová polívka došla a turistů neubývalo, česnečka se vodou jednoduše naředila a to mi věřte, že hódně naředila, a hned bylo po problému. Jasný vzkaz pohrdání zákazníky na prvním místě, tím spíš, když se jednalo o batůžkáře-polívkáře.

Odcházeli jsme však s dvojitým dobrým pocitem, protože jsme si všimli, jak se nad miskami s polívkou v družném rozhovoru s číšníkem čílí i jiná skupina výletníků. Ano, jde o to se rázně ozvat a nenechat si srát na hlavu. A proč nezačít třeba hned u toho nejjednoduššího, u polívky, následně v razantním trendu takhle pokračovat a skončit třeba až u hlavy státu.