Červená železničního přejezdu

Může stát, že se ocitnete na nesprávném místě v nesprávnou dobu, tak jako se to stalo Karlovi. Jenomže on se v této situaci choval i vstřícně profesionálně a netušil, jak moc si tím ublíží. Den blbec tak má pro gynekologa Karla katastrofální následky. 

Na červenou železničního přejezdu má Karel docela smůlu, ale aspoň je to jistota. O případech, kdy výstražné zařízení selhalo se ví, ale protože se mediálně málo omílají, jakoby tyto chyby neexistovaly. Karel jezdívá do služby autem a o projíždějícím vlaku kolem třetí hodiny ví. Když nekompromisní závory předběhne, je ve službě v předstihu. Když je zmešká, obvykle se o pět až deset minut zpozdí. Dnes přijede akorát, za blikajícím semaforem je první v řadě a pak ho žádný coural nebude zdržovat.

Jenom kdyby to čekání nebylo až tak sžíravě dlouhé! Tři minuty a pořád nic. Jenom těch aut co u přejezdu přibývá! Bezpečí především, ale půl minuty předpisového zastavení by nestačilo? S nervozitou a netrpělivostí by se nemělo zahrávat, natož takhle prudit řidiče za volantem.

Po tak dlouhé době není divu, že z jednoho auta odnaproti vylézá mladá dívka, která jde nejspíš vlak zvědavě vyhlížet. Tento pokus není bezpředmětný, vždyť závory se dají pohodlně nadzdvihnout. Ale Karel se v dívce zřejmě plete, protože koleje přechází, aniž by se na obě strany rozhlídla. A pak, už na jeho straně, už docela zblízka, se mu v jeden okamžik zdálo, jako by se na něj ona dívka vylekaně zadívala. Exemplář zběsilosti a vyděšenosti pobíhající kolem závor, mu na klidu nepřidal.

Karel je gynekolog – porodník a potřebný spěch si za léta praxe už vybudoval. Doufal však, že zrovna takhle chaoticky jeho pracovní shon nevypadá. Čeká už pět minut a je jisté, že kolegovu nevrlost zažije při pozdním střídání služby tento týden už podruhé. 

Ale co to? Co se děje? No konečně! Slyší houkání a dívka, zmateně pobíhající u závor, náhle mění směr. Vibraci rychle se blížícího vlaku už cítí v kolenech, dívka si nasazuje kapuci a popoběhne k betonovým panelům, naskládaným u malého starého zastřešeného skladiště. Karlovi tak zmizela z dohledu a hned mu dojde, co by to mohlo znamenat.

Otvírá dveře, vybíhá ven, vlak už přejíždí, spěchá za tou poběhlicí. Zahlédne ji postávat v malé výšce na jednom z trčících panelů, projíždějící vlak má na dosah ruky. Pět kroků a má ji! Měl by ji…

Snad se lekla, snad něco vycítila, najednou sebou cukne a odrazí se odhodlaně a tak pružně, jako se odráží sprinter ze startovních bloků. V mžiku jí nebylo, jako by se propadla. Trefila to nádherně. Vypočítavost děvky, přesně mezi vagóny! Hrůzostrašný pohled, Karel si zakrývá oči.

Vlak odjel, neúspěšný zachránce se vrací k autu, závory se zdvihají, ale žádné auto se nerozjíždí. Brání jim v tom všudypřítomně se válející torza těla. Kousky přesně té bytosti, kterou měl před chvílí od sebe tak blízko, blizoučko, téměř na dosah. Vždyť stačilo jen tak málo, dával si za vinu.

„Už jsem volal záchranku!“ zvolal někdo do toho syrového ticha. „A policajty taky,“ dodal vzápětí, když na něj nechápavě poohlídlo několik postávajících vyděšenců.

Karel viděl už ledacos, ale až teď se mu udělalo špatně. Operativní odstraňování ženských orgánů chápal jako nutnost a nikdy mu na tom nic špatného nepřišlo. Toto však bylo něco jiného, tady by dělohu sotva rozpoznal. Asi nějaký operační smysl ho přinutil dekou z auta zakrýt nejkrvavější část těla, smysl pro spolehlivost podívat se na hodinky, pořádně se nadechnout a vyrazit.

Karel odjížděl jako první. Jestli ho někdo vzápětí napodobil nebo se všichni zachovali jako senzacechtiví čumilové, nevěděl. On musel do služby. Omluvnou pravdu mu kolega neuvěří ani náhodou, proto si musí si vymyslet něco hodnověrnějšího. Jak jen je ten život absurdní.

Občanská zodpovědnost, o to víc povinnost lékaře, ho po službě dovedla na dopravní policejní oddělení, kde se přihlásil jako svědek železničního incidentu. Ani ho nepřekvapilo, že jeho SPZku už tam měli, vždyť český človíček je přec tolik všímavý a bonzavý. Co věděl, to pověděl, svůj brzký odjezd vysvětlil a další dny se snažil zapomenout. Tak lehce mu však přáno nebylo.

Policejní předvolání s modrým pruhem o tři týdny později vypadalo hrůzostrašně. Čeho jiného by se mělo týkat, než zase toho proklatého železničního neštěstí. Kéž by neměl pravdu! Bohužel, měl.

„Byl jste předvolán k upřesnění události ze dne 14. května tohoto roku, tedy incidentu na železničním přejezdu v katastru obce Vrbová.“

„Ale já vám už všechno pověděl dřív, nemám k tomu už co dodat,“ brání se Karel.

„Jistě, jistě, ale to byli dopraváci, my jsme kriminalisté,“ pousmál se jeden z policistů.

„Takže i nám popište co nejpřesněji, co jste dělal od okamžiku, když jste zahlédl onu zesnulou dívku.“

Snaha zapomenout byla v tu rána tatam, teď aby se snažil o opak. To ale nebylo vůbec těžké, tu vyděšenou dívku přes sebou viděl pořád tak, jako by to bylo včera.

„No co bych asi tak dělal? Zachránit jsem se ji snažil! A kdybych byl jen o něco málo rychlejší, stihl bych to.“

„Tak rychlejší? No…To jste opravdu mohl být. Tedy, proč jste čekal, až se dívka schová za  betonovou zídku? Proč jste nezasáhl dřív?“

Karel nevěřil svým uším. Už jenom to, že měl neblahou intuici, že k ní vyběhl a nemusel, přece bylo navíc. Pro dobrotu na žebrotu a vděk žádný. A co dělali ostatní? Nic! Dřepěli, čuměli. Ti sotva byli u výslechu! Nakonec se zdá, že vinen bude za svoji pomalost. A to si přece líbit nenechá, rychle se rozpovídá. Od vystrašeného pohledu dívky, přes její nerozhodnost, odhodlaný skok a skončí až tím, co z ní zbylo.

„Počkat, počkat. Mluvíte o upřeném pohledu na vás. Co o tom soudíte?“ zaujalo vyšetřovatele.

Bože! To je ale otázka, pomyslel si Karel.

„No co asi? Nejbližší auto před ní a v něm já, vystrašená byla k zbláznění, tak by zírat měla asi na koho? Na Pražský orloj či co?“

„Ale no tak pane doktore, uklidněte se nám tady. Jste přece lékař, ne? Vám asertivní chování nic neříká?“ Karel pokorně přitakal.

„Dobře, takže: Pokud se nepletu, ti na svých autech mívají takový ten lékařský znak, je tomu tak?“ a pomoc hledal u svého, rameny krčícího kolegy. Upovídaný a němý, zřejmě nová policejní strategie, pomyslel si Karel. Od časů hodného a zlého kriminalisty, že by nezadržitelný pokrok?

„No, třeba já ho na čelním skle mám, ale žádná povinnost to pro lékaře rozhodně není.“

„Takže by se dalo i předpokládat, že se dívka mohla zadívat na tento znak spíše, než na vás?“

„No, mohla, proč ne, nebo i tak by přece musela vidět i mě. Ale to, proč jsem z nehody ujel, jsem dopravákům už vysvětlil, tam doopravdy nebylo už co řešit.“

„To nic, to je vpořádku, já jen, my jen, jestli to pro dívku nemohlo skýtat určitou záruku, ujištění toho, že jí bude poskytnuta co nejkvalitnější první pomoc, víte?“

To Karlovi nadzdvihlo obočí a vyšetřovatel si toho všiml.

„No ne, chápejte, třeba se nechtěla zabít, možná měla v úmyslu se jenom poranit, demonstrativně třeba.“

Jo a vybrala si k tomu rovnou vlak. Tak to už Karla nadzdvedlo rovnou ze židle.

„Pánové, vy šílíte! Moderní medicína sice dokáže zázraky, tedy, ne úplně vždycky, ale lepidlem, které by se daly poslepovat lidské ostatky a živou vodou na oživení zatím opravdu nedisponuje.“ 

„Dobře, vy to berete takhle, ale my trošku jinak. Vy tvrdíte, že jste dívku sice doběhl, ale ještě dřív, než jste jí v činu stačil zabránit, se stalo to, co se stalo. Tedy poměrně důležité je to, že nikoho z vás už za panely nikdo neviděl. Takže co přesně se dělo právě tam, to bohužel víte jenom vy. Ne, ne, nic neříkejte, ještě budu pokračovat, pane doktore,“ snažil se vyšetřovatelovy úvahy Karel rázně utnout.

Bylo toho na něj přespříliš! Zalapal po dechu a protože nekouřil, kafe pil jenom výjimečně a v žádném kriminálním filmu zrovna také nebyl, požádal pouze o sklenici vody. Obsluhy se zhostil němý.

„A jen tak mimochodem, slečnu Janu Vítečkovou znáte?“ udeřil na něj ten výmluvný.

Udivený Karel zpozorněl, zavzpomínal.

„Vítečková, Vítečková, Ale že by Jana? Tu naši basketbalistku myslíte?“ myslel to s odpovědí naprosto vážně. Oba vyšetřovatelé, sportu zřejmě naprosto neznalí, se na sebe nevěřícně podívali.

„No, tak tu rozhodně ne! Jednu vaši pacientku myslíme a víte co, ať se nezdržujeme, napovíme vám. To je právě ta, kterou jste se snažil zachránit. Nebo snad od osobních problémů ušetřit?“

„Počkejte, počkejte, to je fakt pravda? To mi nic neříká. Když už, tak to musela být nová pacientka, protože než si já někoho zapamatuju, to víte, chvíli to trvá. To jedině, takže mohlo by. Ale jak říkám, musela to být nová pacientka! Stačí se podívat do zdravotní karty a byli bychom mnohem chytřejší.“

„No, zdá se, že my už jsme, pane doktore, a věřte nám. Jenom v té kartě slečny Jany o těhotenství jaksi nic není. A to i přesto, že už byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, jak odhadl náš soudní lékař.“

„Ale to je naprosto vyloučené, přece nejsem neurochirurg, abych nepoznal graviditu. No ale  počkejte, napadá mě, ledaže by… Ano, možné to je, proč by ne. Bůh ví, kdy u mě naposledy byla, tím to je. A to těhotná být ještě nemusela. To víte, ty dnešní mladé nezodpovědné holky!“

„Tak nezodpovědné, říkáte? No to jistě jsou a vy o tom jistě musíte vědět mnohem víc.“

Karel zbystřil pozornost a mohl se jenom domnívat, kam svou vtíravou jízlivostí vyšetřovatel míří. Že by o něm tolik věděl? Dobře, sex s pacientkami není příliš profesionální, ale cožpak právě v tom není jeho povolání diskriminační? Copak není chlap?

Někdy zůstalo jenom u večeře, jindy nějakou i k sobě, do domu svobodného mládence pozval a často se i na to společné kafe dostalo. Ale proboha nikdy ne s tak mladýma holkama! A rovnou těhotnýma! Za koho mě ti vyšetřovatelé mají?

„Pane doktore, jistě chápete a neradi vám to říkáme, ale není to s vámi dobré. Posuďte sám. Vy a vaše pacientka na místě činu, podotýkám, že nechtěně těhotná pacientka, vaše údajná snaha jí pomoci, navíc v kritické chvíli beze svědků, a to je příliš mnoho náhod najednou, nemyslíte? Být vámi, hodně rychle bych se sháněl po velice šikovném advokátovi.“ Karel chvíli jen tupě zíral, hodně drsně se probral až po chvíli.

„Proboha! Šílíte? Já a podezřelý?“ nevydržel to s nervama Karel.

„Kristepane! A co třeba to auto, z kterého  vystupovala? Nemohla tam být s přítelem, pohádat se a bylo to?“

„No tak to povídejte, poučte nás! A jen tak mimochodem, za koho nás máte, pane doktore? Ten řidič v tom nejede, věřte nám. Slečna Jana totiž dost často stopovala, víte? Takže pane doktore, osobní záležitosti my si umíme moc dobře pohlídat.“  

Teď už byl Karel naprosto mimo, mysl se mu zatemnila. Ač zapřísáhlý nekuřák, požádal o cigaretu a silné kafe k tomu. Najednou si připadal jako ve scéně z hodně špatné kriminálky.