Čekání na gól

Podařilo se. Po 175 minutách evropského fotbalového šampionátu se českému týmu zadařilo dokonce dvakrát. Ale dlouho to remízově nevypadalo. V prvním utkání jsme defenzivní hru omlouvali tím, že soupeřem je nám silné Španělsko, ale

dlouho předlouho to obdobně vypadalo i se včerejším Chorvatskem. Než zaúřadovali "náhradníci," hlavičkář Škoda a nervověocelový Necid.

Ale stejně se nemůžu ubránit pocitu, že jsme měli namále, že nám pomohlo štěstí shůry. Protože hra před našimi góly byla špatná, připadalo mi, že čekali na to, až jim víc povolí soupeř. Chybující obrana, útočník neudělá kličku, hráči jako by nepočítali s napadením a přicházejí o balóny, přihrávky nepřesné, jako by pro míč neměli potřebný cit. I ten Rosický už není to, co býval, ale tomu já rozumím. A také nepřesný Plašil plaší, chybuje. Ať mi někdo vysvětlí, jak je to možné u takových profíků! Nervozita, bojácnost? Vím, týmy jsou velice vyrovnané, vyhrát chce každý a pochopím, když soupeř vyhraje zaslouženě. Jenomže z naší strany mi to většinu zápasu připadalo spíš jako neumětelství, protože svoji kvalitu hráči neuměli prodat.

A že to jde i v pralesní lize, jak se vybičovat k nadšenému výkonu, dokazuje tato knižní ukázka z kabiny o poločasu:

„Tak pánové, nemyslíte si snad, že za všechno může sudí, že ne? Dva góly padly, s tím už nic nenaděláme. Ale brankář by se mohl víc přičinit, aby další nepřibyl. Postavit do brány strašáka tadyhle z pole, byl by užitečnější, protože by aspoň strašil. A k ostatním: Serte na krásu, protože na ni umřete. Nesnažte se o ťukes jako ti buzeranti z Barcelóny, kteří z deseti útoků vyťukají leda tak velký hovno, zatímco Bayern jim nadělí z dvaceti metrů tři fíky z pěti střel. Ale co hlavně, nám to tam musí padnout z každé druhé střely, která trefí branku! A víte proč? Protože každý má v bráně přesně takovou koalu jako my. Teda, spíš lenochoda s nemotornýma prackama a nohama jako z betonu. Nevyskočí, nejde do soubojů, nepohne se. A když jo, tak jinam než má. Promiň kámo, ale až ty vyskočíš na břevno, dej mi vědět,“ a všichni nechápou, proč se Karel do gólmana tak naváží.

Teď k útočníkům: Říká vám něco klička? Vždyť jsme je už dvakrát trénovali. A kdo jiný by měl kličkovat, než útočníci? Proč se bojíte obejít chlapa? Srabové jste, když se o to aspoň nepokusíte. Vždyť vy balón ztratíte i bez kličky, tak z čeho máte strach? Zkuste to, ať má problémy obránce, ne vy! Vpředu tancovat můžete, tam když balón ztratíte, není to taková hrůza jako v obraně. Vždyť jenom prodejte to, co jsme trénovali, v kličkách je naděje!

A teď vy, co čekáte centr, nebo když na vás jde nepovedená přihrávka: Bacha na to, balón musíte mít na očích do poslední chvíle, i když si myslíte, že je pro vás ztracený. Vymažte protihráče na kterého letí, počítejte s tím, že může minout, že se mu uhne, že se od něj blbě odrazí, chápete? Cokoli se může stát! Protože proč? Protože na hřišti jsou úplně stejná nemehla jako vy, protože chybují, netrefují míč, odskakuje jim!“ pokračuje v ostrých výtkách Karel.

„I reprezentantům odskakuje!“ namítne Jerry.

„A co je nám do reprezentantů? Jim ať odskakuje, ti ať si balón honí třeba po tribunách, vám odskakovat nebude a basta!“ a víc si nedovolí odmlouvat.

„A co jste proboha prováděli u té jejich standardky? Vlastně u dvou! Je centr a kam jste to čuměli? Hlídat chlapy jste si měli. Malej, Velkej, Jerry, vy jste nešli po nikom, vy jste je hledali, ale nenašli. Jinak – špatně jsem to řekl. Protože jít po chlapovi je blbost. Vy jste se měli hnát ne po hráči, ale za balónem. A mně připadalo, jako by si tam někdo v tom chumlu před trestňákem uplivl. Hlavy dole jako slepice, když jdou po flusu! Promiň Hroudíku, ale zase: brankář je v bráně přece od toho, aby něco chytl, a ne aby čekal, až ho balón náhodou trefí. Tos měl ale velkou kliku, že ti šlo skoro všechno do ruky, co?

A vůbec - proč nehrajete taky na pravé straně? Furt to tlačíte zleva, nikdo to nedá jinam. Vždyť kolikrát bylo vpravo místa na tři vlaky. A co ty, Jéžo? Proč hážeš aut doprostřed stoperovi, proboha?“

„Nabízel se mi.“

„Dobře, a Sašo, proč ses mu nabízel?“

„No tak mi balón odskočil, no...“

„To nic, stane se, a právě proto se nesmí házet aut na stopera. Volný střed, to jsou otevřená vrata k brankáři. A taky: co se kurva furt hádáte o vhazování? Drželi jste někdy v ruce praporek? No tak rozhodčí aut mávnul blbě, no a co? Děláte, jako by pro nás bylo vhazování bůhvíjaká výhoda. A nakonec je to úplně jedno, jestli háže náš tydýt nebo jejich tajtrlík. Schválně jsem to sledoval a víte co? Je to plus mínus padesát na padesát. Až to bude jinak, poblahopřeju vám, a řvaní na rozhodčího bude mít logiku. Takže dál, teď záložníci, a vlastně všichni. Balón musíte mít u nohy, bráním si ho, zamknu si ho mezi nohy, neukazuju ho, netočím se s ním jak vítr v bedně jenom proto, že se mi to připadá fotbalový. Rozběhnu se s ním do volného prostoru a hledám nabíhajícího spoluhráče, rozumíme si? A je jedno kterého! Toho líp postavenýho, jasný? Hledám modrý dres, nerozmýšlím se, jestli to nahraju na Frantu nebo Matěje! Ale tohle všechno už přece znáte, tak proč to neděláte? Sakra! Tak jděte, vypadněte, natrhněte jim prdele! A nepadejte u toho! Co si myslíte, že zrovna tento rozhodčí nám bude pískat nějaké šťouchnutí? To jsou normální kontakty! To neznáte? Taky se do nich opřete! Nebo snad chcete u koryta poslouchat jejich chvástavé řeči? Že padáte jak hrušky, jak jsou dobří a dali nám bůra? Přijeli jsme sem hrát, nebo se po zápase na jejich rozlučce jenom nažrat?“

I tam v Lipolticích to tenkrát skončilo 2:2.

Za vskutku geniální obrázek děkuji www.yokiii.blog.cz