Brooke Davisová: Ztráty a nálezy

Román australské spisovatelky jsem si k recenzi vybral proto, že jsem se chtěl konečně pobavit, jak slibovala anotace. Leč smíchy se mi žebra ani nezachvěla a dojem z knižního zážitku, prý světového bestselleru,...

ve mně zůstal rozpačitý.

Prvních asi padesát stránek bylo zajímavě pojato pohledem sedmileté dívenky Millie Birdové, posedlé touhou sepisováním mrtvých bytostí, které kdy potkala. A zvídavými dotazy co se s mrtvými děje pak, překvapuje všechny tázané. Poté se děj už tolik nevleče, kniha se čte lépe. Jako by neměla svých umrlých starostí Millie dost, potká ji ta nejdůležitější – otce nepoznala, a někam se vytratí i matka. Millie si nedokáže připustit, že něco takového se může udělat schválně, a maminku se vydává hledat. Potkává starého podivína „písaře“ Karla, který si prstem stále něco a kamkoli čmárá, neméně úděsnou Agathu Panthu, postiženou svými nekontrolovanými výkřiky kdekoli a na kohokoli, hlavně však hlasitě a nevhodně. A když s sebou vláčí figurínu jménem Manny, pitoreskní toulající se čtyřka působí k popukání zábavně. Bohužel i nepřehlédnutelně, což se jim málem vymstí po setkání se Stellou, řidičkou autobusu, který jí ukradnou. Scéna, kdy s ním neobratný Karl ujíždí pomstychtivé bandě, z nichž jeden uvízl přivřený v nástupních dveří, nadává a je tlučen plastovým Mannym, by zfilmovaně působila velmi groteskně.

Mámu Millie sice nepomůžou najít ani její kdekoli zanechané písemné vzkazy „Mami, jsem tady,“ ale co si budeme povídat, je to tak pro obě lepší. Zřejmě fetišisticky pojatá figurína poloshoří a shozením do moře jako by symbolizovala Milliinu záchranu od sebevražedných myšlenek. A když v sobě najdou na stará kolena zalíbení Karl s Agathou, společně prožitých deset let této trojice určitě stálo za to. Avšak toto období už kniha nepopisuje, to se už tak nějak předtuchově dovtípí.  

Vyzdvihnout si zaslouží některé zajímavé pasáže, myšlenky: „To ne datum narození a smrti, ale ta pomlčka by měla být tím nejvýraznějším na náhrobku.“ „Měla takové šaty, že by to rozhodilo i prostitutku.“ Za výstižné, trefné a originální v knize považuji popisování toho, jak se dělají chodící básničky. To však neprozradím, o tom se dočtěte.

Přímá řeč je zvýrazněna kurzívou, ale to ničemu neškodí, co opravdu řeže do očí, je dvojitý výskyt hrubé chyby (nově nabitá zkušenost – jazyková redakce Viola Somogyi,) několikerá přemoudřele dospělácká řeč sedmiletého dítěte a zřejmě nepřesný překlad Jany Hejné: „Táta leží na zádech pod postelí a pozoruje…“ pak se s nemocným tatínkem mobilně čtvrt stránky nic neděje, aby pak: „Tátova ruka visela dolů z postele a Millie…“ Druhé podivení mi naskytla neobratnost: „…, za sebou skoro ani nezanechávala stopy.“ O třetí pozdvižení se postaral nudně zdlouhavý závěr, jakoby se autorka snažila text natáhnout do jakési bonusové hranice.

Že je mistryní opravdu tenkých štrúdlů, dokázala i sedmistránkovým poděkováním půlce města, bez jejichž pomoci by určitě, ale určitě román nevznikl, a když už, tak úplně jiný, takže považuje za nesmírnou čest se za tolikrát opravované a pomocníky doplňované dílo podepsat.

Já jen, jestli jste si milá Brooke svou upřímností nezavařila, protože kdyby po vás chtělo nějaký ten knižní výdělečný desátek třeba jen deset lidí… No nic, v tom se s autorkou neshodnu. Vždyť čtenáře přece zajímá děj, příběh, výsledek, a mělo by jim být úplně jedno, jestli výtvor vznikal měsíc, pět let, za jakých podmínek, s čí pomocí. Ocenění výsledného díla chápu jako spravedlivou školní známku. Neučíš se, ale umíš – za jedna. Učíš se, přesto umíš míň – za tři.

I tak bych autorčin srdcervoucí teatrální poklonkující dík s vypětím všech sil ještě ustál, to až její další závěrečná zbytečnost, nudný esej o umírání, mě dostala na kolena definitivně. Tím hůř pro autorku, když Ztráty a nálezy se tváří jako uvědoměle humorný příběh. Můžete si ho koupit nebo stáhnout třeba na: http://knihy.idnes.cz/ztraty-a-nalezy-154373.html