Bouračka

Organizátor na srazu středoškoláků se mávnutím ruky dožaduje zklidnění. Marně. V pravé ruce telefon, ke gestikulaci přidává znepokojivý pohled a zvýšený hlas. „Poslouchejte, Igor píše!“

Na něj se čekalo. Z hlučné zábavy konečně ticho - jako předzvěst každé špatné zprávy. Ale dnes té nejhorší určitě ne - vždyť Igor píše osobně!

„Sorry, nepřijedu. Na dálnici se mi jeden týpek právě podíval do kufru. Auto mi nejede, vypadá to na problémy. Takže všechny moc pozdravuju a bavte se i za mě,“ přečetl zprávu Karel.

„Á do prdele, ale snad se mu nic vážného nestalo, … to jsem zažil taky, … to mu nezávidím, … taková smůla že zrovna dneska, …“ tyto soucitné komenty smska bezprostředně vzbuzovala.

„Zavolej mu, zavolej!“ prosadila se ta nejosobnější, nejkřiklavější.

Osobní vzpouru Karel neuhlídal jen na okamžik. Tolik mobilů všude kolem, kolik toho už kolem srazu provolal. Ne, oni to nevidí! Prvotní příslib účasti na srazu byl 25, a tak začal počítat, organizovat, nakupovat. Konečný počet pak 19, takže propočítávat, krátit. A k tomu všemu bonus na závěr. Jenom 18! Igor do poslední chvíle nevěděl, jestli přijede, proto měl peníze předat až na místě. Takže asi takhle: pro dobrotu na žebrotu - pro oba!

„Jasně, jasně,“ procitnul po záblesku sklíčenosti a mobil mu hned někdo z ruky bere.

Vystřídat se u Karlova telefonu dychtili snad všichni. Před půl rokem zrušil paušál, na to teď neměl nervy. Vyděšen z lesa natažených rukou bezradně odchází do kuchyně nakrájet okurky a rajčata – rozdýchat to, uklidnit se.

S tácem plným zeleniny se na terasu pronajatého vodáckého pavilonu dostavil po deseti minutách. Nadějných, leč minutách stále trvajících. Zrovna klábosila Markéta a Dominika se u ní na přehršel konejšivých slov natěšeně třásla. Z výrazu znavené, leč odhodlané tváře tipuje, že hodně dlouho. A kolikátá vůbec je v pořadí? Raději nevědět! Kdepak, tady stoosmdesátistupňový průlom s čerstvým pohoštěním Karel rozhodně neudělá.

„Lidičky, okurčičky!“ Zájem nula. Dobře mu tak, mohl to tušit.

„To je ale škoda, že tady nebudeš, n jo, napijem se na tvoje zdraví, tak to všechno v pohodě vyřeš, s každým douškem na tebe myslet budeme, to víš, že jo, tak moc jsem se na tebe těšila, budeš nám tady moc chybět…“ bla, bla, bla, ťuťu,ňuňu.

Proti takovým řečičkám bylo hedvábí ocelová rohožka a med hořkým soustem. Nic proti soustrastným telefonátům, ale takhle přeteatrálně to Karel vnímal. Svým způsobem Igora litoval - jestli je normální. Takových keců musel najednou snášet, to s ním muselo hodně otřást. Vždyť kdyby přijel, ani zdaleka by se mu nedostalo tolik pozornosti, byl by jedním z nich, byl by v pohodě. Ale najednou, jeho nepřítomnost kouzlila – jako by s ním byli nejlepší kamarádi všichni, každý druhý na život a na smrt. Karel trpěl, zbytečné řečnění nesnášel.

Zatímco se spolužáci rvou o telefon, Karel ochutná okurčičku. Ucítí ledové nic z ledničky. Rajče – opět chladné prázdno nechutě. Všechno samá voda, vůbec se nediví, že o jeho mísu není zájem.

A do toho všeho už dvacet minut trvající telefonování za jeho prachy, které ani zdaleka nekončí. Proč si mobil musel ještě ráno dobíjet? Proč? A proč se vlastně ptá, když to ví? Kdyby byl nespolehlivý a flink jako osm lidí z deseti, mohlo by ho zachránit vybití baterie. Jenomže to ne, on musí doplácet na serióznost a zodpovědnost. Kdepak, tihle slušňáci to nemají v životě lehké.

A tak zatímco ostatní do telefonu ťuťuňuňují vřelá a chlácholivá slůvka, Karel si vzpomněl na nehodu, která se mu taky kdysi stala. Auto taky nepojízdné, nic příjemného, naštěstí také bez zranění. Ale jen prvotně si myslel, že mají po welness víkendu. Protože když se začal řídit instrukcemi z kartičky pojišťovny, o nezdaru příjemných chvil začal pochybovat. Zakreslil a nahlásil bouračku, a že potřebuje odvézt domů. OK, všechno zařídíme, pošleme vám auto na tři dny. Ha! Ale co doma s autem na tři dny? Zpytovat svědomí? Litovat peněz za neuskutečněný wellness? Co by tím doma získal? Jak by si tím pomohl? A stalo se, jak slíbili - vypůjčeným fárem ve víkendové cestě za odpočinkem pokračovali. V pondělí pak sice nastala další honička, ale ta by se uskutečnila v každém případě.

Takže Igore, napadá Karla: Jak ty to jenom přemýšlíš? Teď jsi sklíčený, není ti hej, ale za hodinu budeš mít jiný názor. Proč nejedeš dál? To se raději doma budeš nudit a trápit se, že tě nějaký debil naboural? To bys opravdu raději? Než se s námi ožírat? Radostně a kvalitně? Prožívat společně krutá rána opilcova? Kdy se ti tohle poštěstí? Zase až za pět let? S námi, spolužáky tak nadmíru přátelskými, jak lze z již půlhodinového telefonování souditi.  (Ona ta baterie přece jenom dřív exne než dojde kredit.)

Ach jo, posteskne si Karel. Místo dalších sračkovitých ňuňu fuňu řečiček by se Igorovi mohla vnuknout myšlenka, že se až tak nic hrozného nestalo, když se nehoda přihodila bez újmy na zdraví, že byť se zpožděním, přijet za námi může. Jenomže zase! Co by to všechno obnášelo? Pro Karla znamenalo? Po téměř hodinové telefonní kondolenci nastanou jak dlouho trvající přemlouvací orgie? A samozřejmě jak jinak? Zase na jeho účet! Takže jak? zní obměněná Hamletovská otázka: Jít do toho, či nejít? Karel váhal, přemýšlel. Igorova možná přítomnost kontra jeho peníze. Jenomže taky: po jaké době přemlouvání by přijel? Třebaže později, musel by přispět jako každý. Ale určitě? Určitě přijel a stejnou částkou jako každý? Nepostará se snad přátelský soucit o zproštění? Nic z toho není jisté, ach jo!

A v tom se od stolu ozvala netradiční vyzváněcí telefonní melodie. S Karlem to trhlo. Jak je to možné? To je přece jeho písnička! Vzápětí se zklidnil, vždyť zvolenou Suzi Quatro může mít i někdo jiný. Jenomže nikdo po vlastním mobilu nesahá, předehra na bicí ke Can the can hraje stále. Sakra, to je ale náhoda! Anebo není? …

„Karle, není to pro tebe?“ promluví na něj někdo. Diví se, neví kam s očima. Vždyť Dominika hovoří s Igorem, ale jemu tolik známá melodie pořád vyzvání! Chopí se roztřeseného mobilu na stole - svého! Neuvěřitelné! Na displeji se tlemí ségřin buldoček! Jak je to možné? Ne, teď na ni nemá čas.

Známý hlas, který ho oslovil, si s úsměvem vychutnává Karlův údiv, překvapení, oddechnutí.

„Klídek, mám tě přečteného, vím jaké to je. Organizuju výlety seniorů po okolí, proto mám nekonečný paušál.“

Zlatý Petr! Karlovi se hned zvedla nálada o sto procent! Zatímco on krájel zeleninu, jeho anděl, Svatý Petr, mu zrušil volání za jeho.

„Petře, Petříčku, já tě snad miluju!“ a to ještě netušil, jak pečlivě se jeho dobrota nekonečnosti paušálu ještě prověří.

„Lidičky, lidi, Domčo! Dej mi Igora k uchu. Když už jsem ten velký organizátor, pokusím se ho k nám dopravit, ať to stojí, co to stojí!“ rozhodl se Karel.  

Kdepak, Petr byl nad věcí, usmíval se. Snad předpovídal i tento Karlův nápad - pousmál se ještě víc a ukousl si z Karlovy okurčičky.

Obr. k blogu: ahaonline (příště prosím k hochům dodat i nějakou tu slečnu!)