Babičky na obtíž

Deset minut jízdy a pouhé tři kilometry za sebou. Tak to je panečku fofr, průměrnou cyklistickou 15km rychlost by mi mohla kdejaká mrtvola závidět. Už mi nepřipadalo vůbec divné, jak si mě pan z půjčovny podivně odměřoval pohledem a jestli se raději nerozhodnu pro elektrokolo.

Že já ho raději neposlechl, ale to víte, hrdost je pro chlapa něco jako dvoumetrová erekce, proto s chutí zamakám. Vždyť to chce jenom opřít se do pedálů trochu víc a tak se dostat do tempa, dodával jsem si elánu. Jenomže to se lehko poví a hůř provádí. No jo, už mi není šestačtyčicet a fyzička zůstala v šatně po mém posledním fotbalovém zápasu. Ale zas tak úplně nejhorší to se mnou není, protože kdyby kolem Slapské přehrady byla rovinka, určitě bych takhle nenaříkal. Jenomže to by okolní kopečky někdo musel srovnat buldozerem. Možná to udělám já. Tedy, jestli dnešní jízdu přežiju. To máte krpál nahoru, pak zas dolů a rovnou silnici si můžete leda tak představovat. Dřív jsem to při jízdě z kopce na těžký převod pořádně rozjel, nožky mi jen kmitaly, zaujal aerodynamickou polohu a na nějaké riziko vůbec nepomyslel.

A jak teď? Vyjedu kopec, sotva popadám dech, skuhrám, rovnám si záda a nějaká aerodynamika a rychlost mi může být ukradená. Ale celý kopec pokaždé vyjet nemusím, rád si odpočinu i dřív. Právě to se mi to stalo kousek od Slapské hráze, kde jsem se rád nechal zlákat k občerstvovací zastávce. Malý kiosek hned u silnice s útulnou zahrádkou s výhledem na přehradu byl až kýčovitě hezký. Dávám si pivo, kafe a čokoládovou tatranku, která se mi v ukrutném horku roztéká. Slastně a odpočatě je mi i tak. Ale o sobě, o kole, o přírodě, o čokoládě, o tom vyprávět nechci.

Naproti na parkovišti zastavuje auto, z kterého vystupují dvě elegantní dámy v letech. Jsou hlasité a slyším každé jejich slovo. Jak tvrdím, dámy ve slušných letech.

„Dobrý den panáčku, taky na cestách?“ oslovuje mně jedna z nich a při pomyšlení na jejich cestování se jenom pousměju. Pozdravím a zdvořilostně prohodím něco o horku a pěkném okolí. Dámy po sobě nepřestávají pokřikovat a snaží se, aby to znělo jako sranda, ale dokonale se jim daří jen jedno jediné: nepřeslechnout je. Když uvidí v kiosku kluka ještě mladšího než já, můžou se radostí potrhat.

„Tak já bych si dala jedno latéčko a k tomu něco sladkého. Jaké zákusky máte?“ huláká na lesy ta aktivnější a já zpozorněl, protože odpověď prodavače mě hodně zajímala. Ten se leknul jenom na chvilku, ale pak si věděl rady.

„Moc se omlouvám dámy, ale mašinu na kávu mám zrovna v opravně a zákusky před chvílí došly“ a já vyprskl smíchy. Jak jinak – byl moje krevní skupina.

„Nabídnout vám můžu Turka nebo rozpustné kafe a k zakousnutí mám dva druhy tatranek.“

„Jé, tak to by bylo báječné, co říkáš Liduš? Turka jsem měla naposledy už přesně nevím kdy a tatrankou si zavzpomínáme na dětské časy. No nepřeje nám štěstí?“

Ta je netradiční volbou nadšena neméně a aby si jako malé rozverné holky nezáviděly, tatranku musí mít obě stejnou, arašídovou. No co vám budu povídat! Když pohlédly dolů na přehradu, zbláznit se z toho mohly, při prvním doušku kávy se nostalgicky div nepo a při objevení lógru na dně se rozvášnily jako malé děti, co sebou plácly do kaluže. A moje cyklistická přilba je zaujala natolik, že si ji obě musely vyzkoušet, parádnice jedny! Ikdyž byly jaké byly a rozhicované jak americké roztleskávačky po prvním pleskanci na prdel, takže zabít je bylo málo, trpěl i bavil jsem se zároveň. Přece jim nebudu kazit náladu, zvláště, když mě nazvaly mladíkem k pohledání a řeč jejich těla naznačovala, že být ony o deset let mladší, neutekl bych jim, neujel, a zbavil bych se jich jedině sebevražedným skokem z vyhlídky. 

Když jsem je konečně donutil k navrácení mé hlavové okrasy, lehko uvěřit, jak moc jsem byl rád, že jsem mohl v útrpné jízdě pokračovat. Že si mě stejně najdou, křičely na mě a já jim z kola zamával. Co myslíte, našly? Ano a hodně brzy. Když mě svým fárem předjížděly, zpomalily a vlekly se vedle mě jako nějaké doprovodné vozidlo a z okýnka mi spolujezdkyně nabízela tatranku, které z kiosku snad všechny vykoupily. Tak jsem si ji vzal s tím, že mi pak dají pokoj, ale ono ne, že prý to musím spláchnout. Předpokládal jsem, že voda v podávané placatici není, což se mi potvrdilo hned jak jsem si loknul a nápoj vracel. Ale že prý musím do dna, jinak by se urazily. Tak ale tohle už byla fakt buzerace, takže jsem ten čirý neurčitý mok s lehkým svědomím vylil. No a věřte nebo ne, asi je to hodně naštvalo, protože šláply na plyn a já je už nikdy neviděl. A jestli nezemřely, určitě žijí, řvou a chlastají dodnes, chci být neskonale vtipný až do konce, ale opravdový závěr vidím jinak.

Majitelé turistických občerstvovatelen mi sice neprominou, a sice v tom, aby si výletníci pokaždé dobře rozmysleli zastávku, když už zdáli uslyší obdivné výkřiky rozjařilých dam v letech. V tom úplně nejhorším případě narazí na obdivovatelky moje, přičemž mi až teď dochází, že to pro mě není ani trochu povzbudivé zjištění.