Pro leckoho těžko uvěřitelné, ale svou první dovolenou all inclusive jsem absolvoval až v 50 letech. Dá se tak snadno pochopit, že jsem si u švédských stolů musel projít nováčkovskou daní, ze které mě vyléčila až 40mg tabletka
pantoprazolu. Po dva dny a raději dvakrát denně.
A sice – pod vjemem bohatého jídelního výběru vypít a nahrabat do sebe ze stolů všechno co nejrychleji a hned první den! Přeměnit tuto myšlenku ve skutečnost bylo sice nad mé síly, ale prohra mě nemrzí, aspoň jsem se o to pokusil.
Při pozorování spolustolovníků jsem se neubránil pocitu, že v tomto pokušení jsem nebyl sám, že se o totéž poměrně dost nepoučitelných provokatérů pokoušelo i po prvotním neúspěchu, den co den. Jsem já to ale břídil! A proto: Nevěřte tlustým, že za jejich obezitou stojí nějaká ta metabolická porucha - děravé nadledvinky nebo prořídlá štítnice, protože by to byly nemoci skoro každého. O příčině obezity mě denodenně přesvědčovala třeba paní, která si na snídani naložila osm vajíček se slaninou, pak si nutelou potřela palačinky přes celý talíř, aby vše zakončila zmrzlinou v misce na polívku, polevou hutně politou. Ačkoli byla její aktivita ve stravování nadprůměrná, o té pohybové se to říct nedalo. Na výletě, na procházce, nebo aspoň na hotelové pláži 50 metrů daleko jsem ji nikdy neviděl, doklopýtala snad jenom na lehátko u bazénu. A co obědy a večeře? Až díky ní jsem poznal přesný význam slov předkrm, krm, pokrm a výkrm.
Nu což, stravování je jedna věc, pohyb druhý. K tomu nás u bazénu nutili čtyři animátoři, kterým vévodil 24letý, vytáhlý, většinou jen nezbytně oděný Sebastian z Česka. Pyšně tvrdím, že ti další mu hráli druhé housle, no, spíš až třetí… Jeho tělo se kroutilo, řádilo, kecalo, hrálo sympatiemi a úsměvy, byl fakt dobrý. O jediné animátorce, jejíž jméno se nedalo ani zapamatovat, natož vyslovit, protože pocházela z Maďarska, musím uznale říct, že byla aspoň snaživá a milá – ale ona to dá, ona se na příští sezónu určitě zlepší. Když se nechá aspoň přejmenovat… Nelžu tak, když tvrdím, že moderování všeho, více i méně trapných soutěží pro děti i dospělé, večerů řeckých, latinskoamerických, diskoték, i těch s místním umělcem, zaslouženě oddřel ten nejlepší, jen za němé asistence slečny Ferencvávisaroszfrusticso. Konkrétněji: Soutěžemi profláknutému plejboji Alexovi ze Slovenska se sice titul Mr. Atlantis jednoho večer získat podařilio, ale zdablovat ho výhrou v Miss Atlantis, už ne. A to i přesto, že i tam se hodně vesele snažil. „To, že si na sebe navlíkneš podprsenku, Alexi, ještě neznamená, že zvítězíš i v Miss Atlantis, my všichni tady totiž chceme Miss originál, a ne žádnou Conchitu,“ usadil ho taktně Sebastian.
Už, už to vypadalo, že i já zapomenu na ostýchavost a něčeho se zúčastním, že splynutí s davem při cvičení v bazénu bude pro stydlivé začátečníky napoprvé tak akorát, ale ani po týdnu a čtyřech alkoholických koktejlech jsem v sobě odvahu nenašel. Asi ten koktejl šidili… No, protože - když jsem zase viděl a slyšel to skandování v bazénu a třesky – plesky s rukama nad hlavou, a jak bych se musel v utvořeném kolečku někoho dotýkat. Hlavně však – někdo cizí dotýkat mě!...
Tak jsem si řekl, že u mě připadají v úvahu soutěže jen tělesně bezdotykové. Když jsem se spíše z pokušení než z jakékoli ambice přihlásil do jakéhosi poskakování kolem čáry v závislosti na konkrétních povelech, potažmo na rychlé reakci učinkujících, dopadlo to taky podle toho. Než jsem se rozkoukal, všichni už byli odhopsaní, a já první vyřazený. A to i za úplného střízliva. Tím jsem udělal ohromnou radost jedné duševně i tělesně postižené, soutěžemi neúnavně protřelé dívce, která konečně nevypadla jako první. Jistě si tak dovedete představit její ze mě ohromné zklamání o den později, když jsem klání v kopání na přesnost zcela nečekaně vyhrál.
Od té doby jsem začal mít lidi zase trochu rád. Proč zase? Protože když jsme sjížděli a výtah zastavil, to byste neřekli, kolikrát nás nedočkavci nenechali ani vystoupit. No, kdo by to byl čekal, že ve výtahu někdo je, že chce vystoupit, a to dokonce v přízemí! Anebo když v noci helekali Švédové a nikdo je nepřišel usměrnit, ale když jsme se my o půlnoci koupali v bazénu nazí, to k nám přišlo promluvit do duše hned pět řeckých mravokárců, včetně sekuriťáka a hlavní recepční. Anebo to byli čumilové? No, nebudeme si o sobě něco nalhávat…
Tak co myslíte – líbilo nebo nelíbilo se mi v hotelu Atlantis, i když nám v pokoji pořád rajzovala uklizečka s koštětem a vyměňovala čisté ručníky za ještě čistější, v hotelu plném turistů, ale nikde žádné fronty na cokoli, žádné boje o lehátka a místa k sezení, v prostředí spousty starých a rozbitých amfór, váz a misek, tam, kde se jsem se dorozuměl i já, jazykově všestranný ruko-noho-hubouměl.
Líbilo a jak! A proto – jestli jste rozhodnuti pro Kos, nebojte se velkého hotelu, zaplaťte si all inclusive a až budete sčítat, jestli se vám připlacení vyplatilo, nad výsledkem budete zírat s otevřenou hubou. A když ne, tak jste tam ani trochu nezlenivěli a neztloustli, v nejhorším případě drželi dietu v nevhodný čas na nejnevhodnějším místě.
