Alergická reakce po manželsku

„Á do prčic, píchla mě vosa!“ „Cože? Kam že?“ strachuje se o manžela žena. „Nemám čas, pospíchám. Do ruky, do obou! Takže dvě!“

„Aha. A vzal sis Zyrtec?“ prozrazuje se manželka – zdravotní sestřička.

„Co myslíš? Dokonce dva, ty chytrá!“

„A co děláš v bazéně?“

„No co asi? Chladím se, ne?“

„Pomáhá to?“

„Zatím ne.“

„Tak vylez, ne?“

„Počkej, čekám. A sakra, něco se děje. Tys chlórovala?“

„Vždyť říkám, vylez! Chlórovala a savovala!“

„Já červenám, mě puchnou ruce, všechno! Kdy?“

„Co já vím? Nevím. Tak proč jsi pořád v té vodě?“

„Proč? Protože nemůžu ven. Nejde to!“ spílá manžel – zubař.

„Kdybys neměl sto dvacet, možná by ti to šlo líp.“

„Nekecej a pomáhej, nebo ti zdechnu před očima,“ přinutí jít ženu blíž.

„A když je zavřu?“

„Nech si ty fóry, mně se fakt dělá blbě. Tady mě podrž, tady nadzvedni, a teď zaber!“

„A že bys mi pomohl?“

„Snažím se, ale víc to nejde. Že sotva dýchám na mně nepoznáš? Za třicet let manželství? Že sípu a jde mi o život? To ale musela být kvalita!“ a mírně zpanikaří už i manželka. Při představě, jak jí choť umře v gumovém bazéně - to teprve by se uštvala, tahat se sním z vody sama. Zmátoří se, v pravý okamžik se o něj opře a ono to najednou šlo.

„A teď do auta!“ zavelí on.

„Cože? Proč? V takovým stavu nikam nepojedeš!“

„Konečně rozumná řeč. To ty povezeš mě!“

„Cože? Odkdy? Ani nevím, kdy jsem naposled řídila?“

„To mě nezajímá. Zavezeš mě do té vaší Kliniky pod palmami, na injekci!“

„Prosím tě, tam teď nikdo není. A taky u nás nejsi registrovaný,“ popravdě odpoví.

„Nezájem, tak ode dneška budu!“

„Jo, to určitě. A rozhodnu o tom já. Zavezu tě na pohotovost.“

„Ty vole neser mě, tam bude řada. Mně fakt není dobře, už cítím brnění. Rychle volej rychlou!“

„Blázníš? Aby o tom věděla celá ulice? Jedině přes moji mrtvolu!“

„Co to pindáš? A co já? Poloviční nebožtík ti nestačí?“

„Zmlkni! Na někoho v posledním tažení ti to pořád moc kecá. Když jsi tak chytrej, pojedeme k tobě. Na zubním přece musíš mít nějakou lékárničku pomoci, ne? A taky je to nejblíž.“

„Víš ty co? Nekecej a někam mě už odvez.“

„Neboj, vezmu to kolem krematoria, kdybych to nestihla,“ a těžko říct, jestli se jednalo o vtip.

Přijeli.

„Samý fáče, náplasti, nosní kapky, Ophtal. Cože? To je tady krční a oční? Já myslela, že jsi zubař!“ prohrabuje se ve skříňce první pomoci.

„Tam ne, to musíš za sklo, do lékárny!“ sotva mluví, sotva radí.

„Už to mám. Ty tam nemáš černou jehlu?“

„Už mi konečně něco píchni, něčím píchni, nebo ti tady zkolabuju a žílu si hledej kde chceš!“ je mu sotva rozumět.

Sestřička pochopila, už se na nic neptá. Kortikoid, jehla, stříkačka, žíla, záchrana.

„Slyšíš mě? Můžeš mluvit? Už je ti líp?“

„O něco.“

Ano, manželovi se ulevilo. Konečně se mohl víc nadechnout. Oběma za chvíli dojde, co se nestalo, ale mohlo se stát. Ono totiž, vypadá to jako legrace, ale nebyla to legrace.